rande se smrtí

Sedím tu a přemýšlím o tom co jsem udělal, co jsem mohl udělat, co bych stihl udělat nebo co jsem neměl dělat. Přemýšlím o všem. Kdyby se to k sakru nestalo, mohl jsem zažít ještě spoustu pěkného a nemusel bych tady čekat, čekat na ni, na to až si pro mně příjde. Byl jsem hloupý a omámený , když jsem udělal tu chybu, a teď tu sedím na tý proleželý slaměný madraci a vyčítám si to. Kdybych tenkrát tolik nepil, nemusel bych tu sedět a bát se, a nic by se nestalo. Nebyl bych v takovém stravu že když jsem přišel domů, a našel toho chlápka s mou starou v posteli maximálně bych mu rozbil hubu ale nemlátil bych ho hnedka tím blbým svícnem po hlavě, jak se mi stalo. kdybych tenkrát věděl že budu sedět tady a společnost mi budou dělat jen pár krys nikdy bych do toho nešel. Te´d tu sedím, s hlavou složenou ve dlaních, a mám strach, bojím se, ovládá mně panika, strašně se bojím toho až si pro mně příjde, ale je to jistota. Asi taková jako když dete lesem a máte jistotu že tam budou stromy. Prostě ona si pro mně příjde a já se jí budu muset odevzdat, protože jiná cesta není. Bojím se jak snad nikdy za celý život. Ale kdo by se jí nebál.To by musel bejt opravdovej mistr. Jenže to já nejsem , sem jen ubohej, zatracenej mezek , kterej udělal velkou chybu za kterou teď zaplatí.
Už je pozdě , moc pozdě, klíží se mi oči, asi okolo druhé hodiny ranní usínám v obavách z nadchazejícího dne. Ráno se probouzím, ůplně vyděšený ale částečnš smířený s tím co mě čeká. Přinášejí mi mou poslední snídani. Nemlžu nic pozřít, nemám chuť. A psolední co bych si dal sou vajička se slaninou, která mám samozřejmě k té snídani. Nakonec do sebe nasoukám aspoň tu slaninu.(mou poslední). Nechávají mě tu sedět ještě pěknou řádku pekelně dlouhejch minut. Sedím tu na tý smradlavý palandě, která mě tu sloužila posledních 16 dní. Slyším hlasy, hlasy těch co jsi pro mě jdou. Dohadují se kdo z nich to bude. A už je to tady!
Do mé cely vchází dva chlápci, celý v černym a tak 2* větší než já. Vstávám a každý z nich mě uchopí za jednu paži. Odcházíme a já dávám sbohem tý cele, tý palandě a těm pár krisám co mi tu dělali společnost. Jdu zatraceně dlouhou, omšelou a místy chodbou. Ostatní vězni v celách, dost podobnejch tý mí, se na mě koukaj, zračí se jim v očích děs. Děs z toho že oni jednou taky budou toudle chodbou. Protože ,,ona,, si pro ně pro všechny příjde, tak jako si ted bere mně. Je to osud,,ona,, na to má svůj plán, takovej harmonogram a nikdo se tomu nevyhne..
Už jsme na konci chodby, vcházím do malý místnosti, která je kromě klekátka a druhejch dveří prázdná. Namířím si to ke klekátku, a modlim se. Ne za to abych vyváznul , ale za to aby to bylo co nejrychlejší a bezbolestný. V to však nemužu doufat. Když se domodlím vcházím do těch dveří. Za nima se rozléhá místnost velká a rozdělená na dvě části, v jedný jsou tři řady malejch dřevěnejch židliček a v druhý jedno křeslo. Na těch židličkách seděj moji známí, příbuzní, novináři a lidi co se jen tak přišli podívat. Shlédnout moje rande se smrtí. Usazují mě na to křeslo, přivazují mi nohy i ruce a teď poslední pohled než mi dají přes hlavu tu hnusnou potem smrdutou kápi. Ten pohled těch lidí si budu pamatovat. Některejm se v očích zračila zvědavost a jinejm očekávání a smutek.
Teď už jen tma. Cítím jak mi na mou čerstvě vyholenou lebku dávají železnou helmu, poslední co slyším je jak muž za mnou říká potichu:,, Pusť tam dvojku.“
A teď už se smažím, tělem mi probíhá několik tisíc voltů. Není to bezbolestné, už cítím jak si mě bere k sobě, tam někam do té nicoty. Jde si pro mě slyším její skřípavý ale melodický hlas. Už mě má v hrsti, už se nikdy nevrátím. Ale pamatuju si ten pohled, poslední pohled na svět…….

Shane Deivitson byl odsouzen ke smrti na el. Křesle 28.října 1856 za vraždu muže ,pod vlivem alkoholu, kterého brutálně umlátil. Popraven byl 10.listopadu 1856, po té co byl popraven, jeho tělo bylo odvezeno a spáleno. Urna byla pohřbena na hřbitově v Main Munsebream. Postupem času se na něj zapomnělo, jen jeden člověk na něj nikdy nezapomněl, člověk co seděl v první řadě když byl popraven, a viděl ten pohled plný strachu ale zároveň takového klidu. A ten člověk mu pravidelně nosil na hrob čerstvé květiny a vzpomínal na krásné chvíle prožité s ním. Byla to jeho dcera. Nadevše ji miloval dal by za ní život, byla to jeho poklad.
Teď však leží na hřbitově vedle něho. Zabila se při autonehodě. Byla to rychlá a bezbolestná smrt. A teď leží vedle sebe navždy…….