Alenčin motýl

"Chtěla bych motýla," řekla Alenka. "Hodně barevného, aby tu se mnou bydlel a mohla jsem si ho ochočit."
Bylo to samozřejmě pošetilé, chtít motýla uprostřed ledna, ale paní Krausová si zvykla poslouchat každému přání, které dcerka vyslovila. Až dosud to bylo splnitelné, přála si kabelku s červenou růží, korunku jako pro princeznu, plyšového slona. A teď motýla.
Nadechla se, aby holčičce vysvětlila, že motýlci se narodí až na jaře, jenže pro Alenku už jaro nejspíš nebude.
Zlíbala její pohublou tvářičku a slíbila motýla.
Sotva vyšla z nemocnice, cítila, jak se jí stahují svaly kolem lícních kostí. Za těch posledních pár měsíců se naučila každou volnou chvilku využít k pláči. Dokázala plakat tak, že si toho nikdo nevšiml, žádné vzlyky, ani slzy, všechen žal stékal sevřeným hrdlem přímo do srdce.
Aby se ukryla před ledovým větrem, vešla do osvětlené pasáže se spoustou luxusních obchodů. Prohlížela si vystavené zboží a alespoň na chvíli se vzdálila svému trápení. Podlehla kouzlu těch krásných věcí, dotýkala se hedvábných látek, vdechvala vůni drahých parfémů a bylo jí dobře. Zrcadlo umístěné ve výkladní skříni starožitnictví jí jako trest vyslalo odraz vlastní tváře s namodralými stíny pod očima a trpkou vráskou kolem úst. Bezděčným pohybem si upravila zplihlé vlasy a vtom ho uviděla. Krásný motýl sestavený ze třpytivých kamínků byl špendlíkem připevněn k sametové podložce. Vešla dovnitř a rozpačitě o něj požádala prodavačku.
Když si přečetla cifru na bílé cedulce, zatajil se jí dech.
"Je to starožitnost, to víte," řekla slečna s lehkým pohrdáním v hlase.
"Já si ho vezmu," rozhodla se paní Krausová. Běžela vybrat požadovaný obnos, který citelně ztenčí její skromné úspory.
Za tu radost v Alenčiných očích to stálo.
"Je krásnější, než opravdický," vykřikla nadšeně a sevřela prstíky kolem chladného kovu.
Od té chvíle byl motýl jejím nerozlučným společníkem.
"On jenom dělá, že je skleněný, ve skutečnosti je opravdický," šeptala tajemně. "Večer, když se zhasne, promění se v elfa a povídáme si. Tady jsem si to napsala," podala jí linkovaný sešit.
Pohled na neúpravné písmo vzbudil v paní Krausové tak silnou nevoli, že pohoršeně vykřikla:"Aleno, nestydíš se takhle škrábat?"
Holčička uraženě našpulila rtíky, jako vždycky, když se hněvala. Na chvíli se zdálo, jakoby se vrátily ty šťastné doby, kdy se doma s dcerkou dohadovala nad úkoly. Paní Krausová dívenku pohladila smířlivě po tváři a pustila se do čtení: "Elf mi říkal, že se nemusím ničeho bát. Tam kam půjdu, je to moc hezké. Protože mám ráda sluníčko, bude tam svítit sluníčko. Pořád! Můj elf to zařídí, protože je kouzelný."
Otevřely se dveře a buclatá sestra Marta vplula do pokoje na vlně nemocničního optimismu. Postavila na stůl svačinu a na tváři jí hrál široký úsměv. Trochu neomaleně vzala paní Krausové sešit z ruky.
"Podívejme, Alenka napsala pohádku o elfovi, to je pěkné!"
" Není to pohádka o elfovi, je o smrti."
"Ale, paní Krausová," vlidně se pohoršila sestra. "To nesmíte říkat. Teď se nám daří lépe, dobře jíme a jsme veselejší. Hlavu vzhůru, Alenka je moc statečné děvčátko."
Kolik takových frází musí řici sestra za směnu, kolik milosrdných lží.
Podívala se na dcerku, která ve spánku pravidelně oddechovala, motýla sevřeného v pěstičce.
Poslední lednové dny byly ve znamení pohody. Dívenka přibrala na váze a měla dobrou náladu. Stále si horlivě zapisovala do sešitu, ale obsah napsaného teď úzkostlivě tajila. Když usnula, paní Krausová s provinilým pocitem pročítala ty kostrbaté řádky.
"Elf mi v noci řekl, že v té čarodějné zemi bude moc jiných dětí. Všichni budeme šťastný a já budu mít zase dlouhý vlasy, jako jsem měla před tím. Máma tam bude chtít za mnou, ale elf jí to nedovolí, bude jí hlídat, aby za mnou nemohla."
Pocítila lehký osten žárlivosti, že jsou místa, kam ji dceka nepustí, ale byla vděčná té kouzelné zemi, která její dítě zbavovala strachu a bolesti.
Alenka umřela začátkem února. Milosrdná smrt jí navštívila ve spánku.
Jako přes skleněnou stěnu vnímala hlas lékaře a konejšivá slova sestry Marty. Mechanicky podepisovala papíry a balila dcerčiny věci.
Teprve doma v prázdném bytě si uvědomila, že nemá nikoho, kdo by s ní sdílel tu strašnou bolest. Neměla muže, protože ten jediný zmizel z jejího života ještě před Alenčiným narozením. Ztratila i přízeň rodičů, když se odmítla vzdát svého nenarozeného dítěte. Zůstala na všechno sama a se vzdorem a hrdostí nesla ten vyčerpávající úděl. Zakázala si pláč i jakýkoliv jiný projev slabosti, potlačila v sobě stesk, či touhu po objetí muže, kterému by se snad mohla někdy líbit. Tvrdost, kterou vůči sobě vypěstovala jí pomáhala v hrozně době dcerčiny nemoci, teď však, příliš zakořeněná v jejím nitru, bránila naplno se oddat žalu.
Ráno pečlivě zamkla byt a s motýlem připnutým na klopě vyšla z domu. V noci sněžilo a země byla přikrytá bílým lesklým příkrovem.
Konstrukce rozhledny na okraji města se zlověstně tyčila proti šedému nebi. Paní Krausová odhodlaně stoupala po chatrném schodišti. Nahoře se přehoupla přes zábradlí a beze strachu se dívala do hlubiny, která jí za chvíli přijme. Pomalu uvolnila levou ruku, svaly napjaté ke skoku. V ten okamžik se spona motýla uvolnila a šperk s tichým cinknutím dopadl na výstupek kovového nosníku, několik čísel pod její nohy. Polekaně se přitiskla k zábradlí a hlubokými nádechy se snažila uklidnit. Nenechám ho tu, nechci umřít bez Alenčina elfa, pomyslela si. Veškerou energii teď soustředila na jeho osvobození. Trvalo nekonečně dlouhé minuty, než se jí podařilo posunout se na napjatých pažích dolů a špičkou boty motýla zasáhnout a shodit na zem. Dopadl na zasněženou plochu, lesklý a barevný na ni čekal.
Náhle jí v mysli vytanula slova z Alenčina příběhu: "máma bude chtít za mnou, ale elf jí to nedovolí, bude hlídat, aby sem nemohla."
Jakoby plnila dcerčinu vůli, vrátila se paní Krausová z nebezpečného místa za zrezivělým zábradlím zpět na špinavou podlahu. Tam schoulená do zoufalého klubíčka dlouho a úlevně plakala. Pak sešla dolů a láskyplně zvedla ze země motýla, z jehož poraněných křídel vypadlo několik kamínků.
Tvář měla zpustošenou slzami, ale věděla, že chce žít.
Jen ještě netušila jak a pro koho.