Poslední sbohem

Sedím v křesle. V tom, ve kterém jsme spolu usínali. Pořád cítím tvou vůni, jako by si tady seděl se mnou. Po zemi se válí spousta papírů. Nevím co ti napsat. Nevím jestli ti mám psát. Tvoje dopisy jsou všude, všude kolem.
„Zlomený, zlomený.“ píšeš. Těžko držím slzy. Nezlob se prosím.
Telefony nezvedám, vím, že si to ty, ale nemůžu to vzít, neudržela bych pláč. Chtěla sem být silná, když jsem říkala, bude to tak lepší, ale srdce jsem měla až v krku.
Tak moc mě to bolelo, nemohla jsem se ti podívat do očí.
Když usínám, mám před očima tvůj úsměv. Nedokázala jsem se na tebe zlobit, když si se usmál. Nemohla jsem mluvit, když si mě držel ve svém objetí. Ach tak hloupé řeči, takové lži. Snad to nebyli všechno lži, snad jsme k sobě byli upřímní. Ty a já.
„Miláčku,“ šeptal si. Snad si myslel na mě, teď si tím nejsem tak úplně jistá.
Vzpomínáš, jak jsme spolu jeli k řece a ty si mě smáčel šaty a pak, zůstali jsme tam celou noc. Nikdy jsem ti to neřekla, ale tenkrát jsem se cítila opravdu šťastná.
Koupila jsem ti pak stříbrný řetízek, hrála jsem si sním, když jsme spolu leželi ve vaně. Asi už si ho, ale sundal a nosíš jiný. Ten který ti koupila Ona.
Celou noc jsem se dokázala koukat na to jak tiše oddychuješ a pak ráno jsem tě políbila na nos, vždycky si se usmál. Ano moc dobře si to pamatuju.
Drželi jsme se za ruce, když jsme seděli v kině a bylo mi jedno co dávají, byl si tam ty.
Do dnes mám tu malou jizvu na spánku jak jsem se škrábla o větev v lese, když jsme se vraceli domů.
To všechno ve mně zůstalo, a teď když ti píšu tenhle dopis ti to odevzdávám, už nechci více vzpomínat, už nechci mít před očima tvůj úsměv. Vezmi si ty vzpomínky zpátky. A zakopej je někam hluboko.
Ty jsi teď jiný, tolik si se změnil co jsi s Ní. Moc mě to bolí.
Naposledy tě líbám.
Sbohem