Hovor se smrtí

„Jsi tu?“ ptám se majíce divný pocit.
„Ano. Vždy jsem zde…“ dostane se mi odpověď.

„A kdo jsi?“
„Ty víš…“

„Smrt?“ ptám se, ač se mi strachem chvěje hlas.
„Překvapení? Strach? Proč?“

„Nevím, jsi zlá. Špatná. Bereš lidem život.“
„Ty tomu věříš? Myslíš, že jsem pouze stvoření plné zla?“

„Musíš být. Nejsi. Nevím…“ připustím rezignovaně.
„To je lepší. Nikdo to neví, dokud mne nepotká a nezjistí to.“

„Ale já se s Tebou setkal. Vzala’s mi lidi, které jsem miloval…“ bráním se chabě.
„Vzala? Ne… Šli. Museli dál.“ odpovídá s úsměvem.

„Kdo o tom rozhoduje? Ty? Osud? Bůh?“ zmateně se rozhlížím.
„Bůh, Osud, Život, Smrt… Mám mnoho jmen.“

„To Ty’s mi je vzala? Ty’s to chtěla?“
„Já ne. Oni… Jejich čas se naplnil… Netruchli pro ně. Zpět je nepřivoláš. Jen promarníš chvíle, které Ti byly dány. Svíčka Ti hoří zatím pomalu, ale ubývá…“

„Kdy umřu?“
„Nechtěj to vědět. Užil by sis život, kdybys věděl, že Ti zbývá minuta, hodina, den, měsíc, deset let…?“ ptá se.

„Nevím… Jde smrti zabránit?“
„Myslíš tehdy, až skutečně přijde Tvůj čas?“

„Ano.“
„Ne.“

„Proč?“
„Protože nastal Tvůj čas.“

„Ale kdo tak určí?“
„Jak jsem řekla. Ty sám. Až se splní účel a smysl Tvé existence.“

„A jak to poznám?“
„Umřeš…“

„A co bude dál?“
„Dál? Dál je to na Tobě… Ty volíš další cestu. Já Ti jen ukáži směr.“

„Kam?“
„To také záleží na Tobě… Teď spi… Zkus zase začít žít… Není Tvůj čas… Až bude – přijdu sama… Zatím sbohem…“