Co dělat?...

Vběhla do dveří a prudce je za sebou zabouchla,ozvala se mohutná rána, ale to ji nevyrušilo. Běžela dál svým pokojem a padla na postel. Ležela na břiše, rukama si podložila čelo a dala se do pláče. Už ho nemusela skrývat, už mohla své city projevit naplno. Tam na ulici, tam u něj.. Tam se nemohla rozplakat, měli by ji, měl by ji, za slabocha a to ona přece nechtěla. Bylo to to jediné, co si ještě mohla zachovat, tu špetku důstojnosti. Ležela tam a na její bíle povlečený polštář kanula jedna hořká slza za druhou. Vlastně se není co divit, právě spadla na samé dno svého bytí. Až tam, kde nikdy v životě nebyla, tak hluboko ne.
Tiskla polštář stále pevněji, jako by jí mohl dodat nějakou útěchu, jako by ji z něj chtěla vymačkat. Byl to její jediný přítel, jediný, kdo s ní teď je, její jediná němá společnost. Zabořila se ještě hlouběji do své čisťounké bílé postele, stejně čistý a bílý byl i celý její pokoj, přesto však jeho celkový dojem nebyl chladný ani nepříjemný, ale naopak byl jaksi pohodový a klidný, protože měla nejrůznější doplňky, které dokonale sladila.
Plakala a každou další slzou se jen propadala níž a níž do té vzrůstající beznaděje, která u ní stále ještě nedosáhla vrcholu. Takové kruté odmítnutí, to opravdu nečekala, myslela si, že bude mít radost, stejnou, jakou měla i ona. To jedno jediné slůvko jí drásalo srdce a rozléhalo se jí stále dokola v uších, stále stejně jako nikdy nekončící ozvěna jeho hlasu..
Takové kruté „ne“, ještě nikdy nezažila, nečekala to, nenapadlo by ji to ani v tom nejhloupějším snu.. Myslela si, že právě On je ten pravý, že s ním bude žít, že budou tak šťastní..
A zase další slzy, proč jen musí být svět takový? Co si počne? Tak sama.. Sama to nezvládne, jediný koho měla, kdo ji vždy vyslechl a měl na ni čas, byl On. A právě On jí teď udělá tohle? Neustále ji podporoval, on jediný. Říkal jí, jak moc ji miluje, že s ní chce žít, že si bez ní nedokáže svůj život představit a ona mu to všechno tak bláhově věřila.. Věřila, vlastně tomu věří pořád, nemůže pochopit, že by toho byl schopný, třeba měl jen šok v té první chvíli.. Třeba za chvíli zapípá mobil, že se jí omlouvá za svou reakci, že si to jen pořádně neuvědomil, a pozve ji k němu, aby se spolu mohli radovat a vše si naplánovat.. Třeba ano, anebo..
Nechtěla říct ne. Proto začala vymýšlet další teorii. Nebo třeba za chvíli zazvoní zvonek domovních dveří, otevře a v nich bude stát on. Milý a usměvavý tak, jak ho zná a poví jí, že lituje toho, jak se zachoval, ale že teď je moc šťastný.. Pousmála se..
Natáhla ruku na svůj noční stolek, zvedla svůj mobil. Žádná nová zpráva, no co, může mu to trvat trochu déle, koneckonců, pro ni to byl také šok..
Upírala uplakané oči na modře podsvícený display a vroucně se modlila, prosila. Písmena a čísla jí sice trochu splývala, ale kdyby přišla ona tak moc očekávaná zpráva, určitě by ji přečetla. Hypnotizovala mobil pohledem.
„ No tak, prosím.. “.. To si pro sebe bezhlesně šeptala..
„ Prosím! “.. Tohle byl téměř výkřik. Výkřik plný nezměrného hlubokého zoufalství.
„ Nemůžeš mě tu nechat, nemůžeš se mě přece zbavit.. Vždyť přece čekám tvoje dítě! Proč nemáš taky takovou radost? Proč si mě vyhnal.. Myslela jsem si, že budeme šťastní.. No tak, proč mi to děláš? “ … Mluvila polohlasně sama k sobě, mluvila k němu. Jako by to mohl slyšet..
„ Proč?! “… Tahle otázka zněla poněkud slabě a přidušeně, protože ji opět přemohl pláč..
Dlouhou dobu jen tak ležela a nemohla dělat nic jiného, než se tomu pocitu podat, podlehnout, neměla sílu ho přemoct, proč by se o to taky vlastně měla snažit? Neměla žádný důvod, neměla žádný důvod se snažit o cokoli, právě všechno ztratila..
Opravdu všechno? Otočila se. Teď ležela na zádech, nebylo to dvakrát pohodlné, ale to jí nevadilo. Zamyšleně si přejela rukou po bříšku, co jen bude dělat?..

Má si „to“ nechat? Jaká by asi byla máma? Její máma na ni byla celý život přísná, věděla, že takhle by se ona ke svému dítěti chovat nemohla, věděla, jaká to jsou muka. Měla to v živé paměti, vždyť to není tak dávno, co se od rodičů odstěhovala ona sama. A také si živě pamatovala tu hádku, kterou tím vyvolala. Nakonec to skončilo tím, že jí rodiče řekli, že když se odstěhuje, že nemá čekat, že se o ni dál budou starat. Musí si vydělávat sama a oni jí nijak nepomůžou..
To jí řekli a k tomu ještě spoustu dalších nepěkných věcí, které by radši zapomněla.. Ale to jí tehdy bylo úplně jedno, měla přece svého miláčka. Svůj střed života, který jí sliboval tolik krásných věcí jako nikdo jiný.. Byl to naprostý ideál.. Jak moc ho tehdy milovala, nikdy jindy by se neodvážila takhle odejít z domova… Tak moc ho milovala.. A miluje stále..
Po tváři jí skanuly další slzy, kapaly na povlak, ale to ani nevnímala. Co si jen počne? Co když jí ho to malé bude jen připomínat a ona bude vždy při pohledu na něj nešťastná a zklamaná? Ale ne, to snad ne, to by si to dítě nezasloužilo, to by byla špatná matka, vždyť to malé přece za nic nemůže…
Nechá si ho, živobytí nějak zařídí, třeba se usmíří s rodiči. Bude to těžké, ale musí to zkusit, vždyť to bude jejich vnouče.. Kdoví, jestli ne jediné.. Musí to nějak zvládnout, co jiného má dělat? Aspoň nebude tak sama, bude mít miminko, bude mamka. Kolikrát po tom jen toužila? Nesčetněkrát. Teď se jí to splnilo.. I když bez té šťastné rodiny, kterou si tolik přála, ale kdoví, třeba časem..
Časem, ale bude to trvat dlouho, neměla teď na nic náladu. Jen tak ležela, ruku pod hlavou a přemýšlela. Přemýšlela o svém životě, o své naivitě, o to, proč jsou lidé tak zlí, o to, jestli se někdy vůbec zbaví té bolesti ve svém nitru.. O tom všem a stejně to nebylo všechno..
Byla hluboká noc, na posteli spala dívka, na dlouhých černých řasách se jí třpytily slzy. Ve spánku se nepatrně mračila a neklidně se převalovala. Zdálo se jí o nesplněných snech a nových začátcích.. Tato dívka se druhý den chystala za svými rodiči, byl to pro ni neskonale těžký úkol, ale nic jiného jí nezbývalo, přece jen jsou to její rodiče a mají ji snad rádi aspoň natolik, že jí pomůžou aspoň v začátcích, bude to potřebovat, avšak jestli ji odmítnou…
Nechtěla na to myslet, žádné jestli. Už ne.. Ve spánku se nepatrně pousmála a převalila se na druhý bok. Rukou si bezděčně přejela zatím ploché bříško, a poté začala klidně oddechovat…