Anténa myšlenek

Vešel do garáže. Podíval se na zem ke zdi. Ležely tam čtyři dvoumetrové dřevěné latě, které včera dovezl z chaty. Řekl si, že se do toho tedy pustí, když má už všechny díly a zbývá, jen to šílené zařízení, kterým chtěl tolik dokázat, a které stavěl právě kvůli jednomu člověku, dát dohromady.
Po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo ty latě v rozích pospojovat a vytvořit tak obrovský čtverec s obvodem osm metrů. Ze stoličky zatloukl poslední zpevňovací hřebík, původně tam vůbec žádné hřebíky ani šrouby nechtěl dávat, vždyť každý kousek kovu do sebe bude soustřeďovat ty slabounké elektromagnetické vlny, které on potřeboval zachytit. Ale život je kompromis, řekl si a použil osm šroubů a čtyři hřebíky. K dokončení obrovské antény, které se příhodně říká rámová, zbývalo jediné, navinout po obvodu čtverce izolovaný drát, čím víc, tím líp. Rozestavil po dvorku židle, položil na ně dřevěný čtverec a do prostředka postavil stolek, na nějž položil ohromné klubo měděného hedvábím izolovaného drátu. Ukotvil začátek a jal se chodit dokolečka uvnitř čtverce vedouc rukama drát a napínajíc ho v každém rohu tak, aby se nikde nepřekrýval a vedl hezky závit vedle závitu. Když se po dvaatřicáté ocitl u stejného rohu, kde začal, zjistil, že už není kam drát položit, zajistil ho tedy a připravil na další vrstvu. Šlo to lépe než se zprvu domníval, ani to netrvalo tak dlouho, a byl s výsledkem spokojen. Čtverec značně ztěžkl a bylo vidět, že už to nejsou jen dřevěné laťky, ale pořádná ultra-dlouhovlnná anténa.

Seděl v pokoji nad mapou České republiky a pokoušel se s pomocí kompasu, pravítka a úhloměru najít správný směr od místa kde bydlí, k místu kde se podle všeho nachází človíček, na kterém mu tolik záleží a jehož momentální myšlenky ho trápí nejvíc. Tak chce pomoct a neví jak, neví, co se děje, nerozumí. Nerozumí slovům, může snad rozumět myšlenkám? Pokusí se o to.

Stál na střeše s kompasem v ruce hledajíc správný směr a nastavujíc obrovskou anténu tak, aby měla, co největší šanci zachytit to, co chtěl. Co si přál zachytit, i když vůbec nevěděl, jak a jestli se mu to vůbec může podařit. Ale musel to zkusit, když už se dostal až sem, jestli to nevyjde, nebude se divit.
Vše řádně ukotvil, a slézal, držíc v ruce kolo kabelu napojeného k cívce antény, vikýřem na půdu a poté po žebříku dolů do domu. Vešel do pokoje, zavřel za sebou, lehl si na postel s kabelem vedle sebe a začal připravovat druhou část onoho zařízení. Konec kabelu napojil k malé cívce průměru patnáct centimetrů. Byla to vlastně zmenšenina té veliké, která byla na střeše, na druhém konci onoho kabelu. Když měl hotovo, lehl si na postel a uklidnil se.

Nemysli na nic, říkal si, vůbec na nic, vždyť jsi se to učil tolikrát, vyčisti si hlavu, nehýbej se, rozlož končetiny tak, aby tě nikde nic netlačilo, soustřeď se na to nic, zavři oči, nic, žádná myšlenka nesmí zatěžovat tvůj mozek, musíš mít v hlavě úplné prázdno. Zapomeň na to, že máš uši, nevnímej nic, vůbec nic, dýchej pomalu, nemysli ani na svoje tělo, na nic, každou myšlenku odvrhni už na začátku, jakmile se ti začne zjevovat, nechceš myslet na nic, snaž se.

Ležel tam, nehýbal se, nemyslel na nic, podařilo se mu to. Ležel tak chvíli. Pak zvedl ruce nahmatal cívku a položil si ji na hlavu, jako by si nasadil sluchátka. Ruce položil a už se nehýbal.

Vyčisti si hlavu, nesmíš myslet vůbec na nic, nic není důležité, vůbec nic, snaž se, musí to jít, ano jde to, jsi v klidu, nic tě neruší, nevnímej to, co máš na hlavě, nevnímej ty metry drátu kolem hlavy obklopující tvůj mozek. Nic. Klid.
Najednou to přišlo, začaly se mu zjevovat obrazy, které nikdy neviděl, zážitky, které nikdy nezažil, myšlenky, nad kterými nikdy nepřemýšlel. To bylo ono, to, co chtěl.
„Jen jak vědět, které jsou ty správné?“ Nenápadně dal mozku prostor a vzpomněl si na toho človíčka, jehož myšlenky v té změti myšlenek všech lidí hledal, představil si, jak krásně vypadá, její obličej, vlasy, a pod nimi její mozek. Ne, nešlo to, nehledal mozek, hledal myšlenky.
Tak jinak, opět se uklidnil, nemyslel na nic, pak zase ta změť. Představil si ji znovu, ale jinak, ne tak, jak vypadá, ale tak, jak si ji představoval dokud ji neviděl, když člověk neví, jak někdo vypadá, vždycky si ho nějak představuje, ne jako postavu, ale jako souhrn myšlenek, názorů. Tak ji potřeboval najít, podle toho, jaká je uvnitř. Najednou se změť myšlenek začala měnit, jakoby si byly všechny myšlenky podobnější. Ano, byly to myšlenky podobných lidí, ale bylo jich pořád hodně, musel ji najít, najít ji podle něčeho, podle myšlenky, kterou může mít jen ona samotná, tak ji pozná. Ví, jak na to, vždyť ta anténa, co má na střeše vlastně není jen přijímací, ale zároveň i vysílá jeho myšlenky. Když vyšle správnou myšlenku, tak si ji vybaví i ona a pokud na ni bude mít aspoň trochu náladu, bude ona sama vzpomínat. On to zachytí a pozná ji. Snažil se dívat se na svět jejíma očima, přehrával si obrazy, které mohla vidět, až ho konečně napadl ten správný. Ano, tady se nemůže mýlit, tenhle obraz musí mít, představil si sebe v zrcadle a k tomu pozadí, „sakra, vzpomeň si, co bylo za tebou.“ Obraz se přibližoval a pak se najednou změnil aniž by to čekal. Podařilo se mu to, tohle už není jeho myšlenka, ale její.
„Ale, co to? Tohle přeci nejsem já, to je někdo úplně jiný...Tak znova, zrcadlo, achjo víš vůbec, jak vypadáš?“ Jako by se ptal sám sebe. A to bylo špatně, spojení se zhroutilo, změť myšlenek zmizela a zbyl jen on sám ležící na posteli. „Proč jsem jenom začal přemýšlet?“ Vyčítal si a znovu se jal vyklízet myšlenky.
Stojí tam, jde, jde dopředu, přibližuje se, tak, co je za ním? Ano, už to vidí, za ním není nic, nedívala se za něho, to je logické. Myšlenky se mění samovolně, přehrávají se, jako příběh v němých obrazech myšlenek, jen těch nejpodstatnějších. Byly to myšlenky, její myšlenky, šílenou rychlostí se řítili dopředu časem.
A pak se zastavily.
Vzpomínky na vzpomínání, to je ono, přehrávání minulosti. Pak ještě pár obrazů.
A pak to přišlo, jako rána hromu.
Ta myšlenka kterou hledal.
Ta jediná myšlenka, která může za všechno.
A pak nebylo nic, zhroutila se do sebe a on vyletěl, sundal si z hlavy cívku, sedl si na kraj postele a dal hlavu do dlaní.
Teď má, co chtěl.