Tajemý pohled

Je sedm hodin podvečer a Andrea se vrací domů z práce. Jde velmi svižným krokem, nýbrž neměla tuhle cestu ráda, procházela chladnými ulicemi velkoměsta, všude jenom kámen, beton a špína...Kolem ní se míhali desítky lidí, připadali ji jako stádo mrtvých existencí. Její duše v tomhle prostředí trpěla. Neměla ráda lidi, ráda byla sama někde v přírodě, kde se oddávala svým myšlenkám a pocitům. Tento den však byl výjimečný, najednou ucítila chladivý vánek, zvedla hlavu a v davu uviděla postavu muže. Byl mladý, štíhlý, celý zahalen v černém oblečení, které nikdy předtím u nikoho jiného neviděla, temné vlasy mu vlály ve větru a on se pomalý krokem blížil k ní. Jeho krok byl tak klidný, tak lhostejný ke svému okolí, nezajímalo ho nic kolem něj, procházel se jako lovec, který se nemusí bát ničeho, jako predátor, který si jde svým královstvím, místem kde jedině on je pán...Když už byl blízko pohlédla mu poprvé do očí. Strnula, svět se pro ni najednou rozplynul, čas přestal existovat, jediné co v tu chvíli vnímala byly ty oči...Byly temné a chladné, nemohla se od nich odtrhnout, dívaly se na ni a zdálo se, že k ni promlouvají...Při pohledu na ně cítila nepopsatelný klid, úlevu, štěstí, jako by se poprvé nadechla, jako by se jí poprvé rozbušilo srdce, jako by to bylo to, co celý život hledala, jako by až teď začala žít...

Najednou však do ní někdo zezadu vrazil, byl to neomalený vožrala, který před chvílí opustil místní hospodu. Když se Andrea otočila zpět, už tam nikdo nebyl, rozhlídla se všude kolem, ale onoho muže už nikde neviděla, byla zase zpět v normálním světě...

Toho dne se už nic zvláštního nestalo, došla klidně domů, ale nemohla na ty oči zapomenout. Celou noc se ji o nich zdálo, připadalo ji, že se jí snaží něco říct, ale nic jim nerozuměla...Nezdálo se ji to však jen jedinou noc, ale pokaždé když i třeba jenom na chvilku zamhouřila oči...Nechápala co se s ní děje, proč ji pořád pronásledují? Proč ji tak táhnou? Co ji chtějí říct? Chtěla znát odpovědi. Toužila poznat toho muže. Každý den, když šla z práce ho vyhlížela, ale marně...

Uplynul měsíc a Andrea se ocitla v nemocnici. Doktoři zjistili, že má zhoubnou rakovinu. Bylo již pozdě na jakýkoli zásah, který by ji mohl uzdravit, ležela teď na smrtelné posteli a počítala poslední hodiny svého života. Napadlo ji, že tohle je možná to, co ji ty oči chtěli celou tu dobu říct, možná to byli oči samotné smrti, která ji volá k sobě. Andrea neměla strach, nebylo, co by ji na světě drželo, ale byla nejistá, co bude dál? Je ještě po smrti něco, nebo je jen úplná nicota? S těmito myšlenkami večer pomalu usínala...

Když se s úsvitem slunce ráno probudila, byla smutná, či spíše zklamaná. Uvědomila si, že když večer usínala, doufala, že se již nikdy neprobere. Zhluboka si oddychla a zvedla hlavu, aby se rozhlédla po pokoji, ovšem vůbec netušila co spatří...Stál tam, ano, byl to on, ten na koho tak často myslí, ten kdo ji pronásleduje ve snech...Už ani nedoufala, že ho ještě někdy spatří, že bude mít znovu šanci unášet se pohledem do jeho očí, že bude mít konečně možnost zjistit odpovědi...Tentokrát však jejich setkání bylo jiné, hned jak ho spatřila, začala pociťovat obrovskou únavu. Pod velkou tíhou ji začali padat víčka, ještě než ale úplně zavřela oči, slyšela hlasitý pískot...To přístroje ohlašovaly její smrt, konec dalšího životního příběhu...Pro Andreu ten zvuk však znamenal úlevu, splnění jejího přání...