Světlo v temnotě

Byla jedna dívka. Byla mladá snad i hezká. Byla osamělá a tak hledala útěchu v kresbách, básních a povídkách. Neměla snadný život. Nic jí nepadalo jen tak do klína, za všechno musela bojovat. Doma nenalezla lásku, ale jinde ji hledat nechtěla. A tak samotná bloudila ulicemi jen se svými myšlenkami. Kolem lidí chodila jakoby neexistovali. Žila jen ve svém světě. Světě temnoty, nenávisti a nekonečné samoty. Jednou však potkala člověka, byl jí dobře známý, ale myslela si o něm, že nemůže mít rád a natož milovat. Mýlila se. Stačily dva pohledy a láska byla na světě. Myslela pořád jen na něj. Nikdo ač by se hodně pokoušel, by jí nedokázal přemluvit, aby na něj zapomněla. Ti dva se milovali. Spolu zapomínali na všechny své problémy na samotu co ji svazovala jako otroka náhle byla pryč. Byli sebou zaujati natolik, že se nechtěli loučit. Však takové náhlé štěstí se propadne do hlubin tak rychle, jako se zrodilo. Plynuly týdny a pár dní se nevídali....dívka však netušila, že jeho láska se ztrácí. Žila v iluzi, že on žije jen pro ni. On se však city pořád vzdaloval a vzdaloval. Často vyslovovala ta dvě nádherná slova při kterých se člověk vznáší do nebe. Ano přesně ta "Miluju tě". On i když někdy opětoval, neříkal je s láskou. Těmi slovy lhal! Ona nic netušící dál se vznáší v oblacích. Jednoho dne večer přijde dívka k počítači. Otevře e-mail. Jeden přijatý je od něho. S jiskrami v očích stiskne to osudné tlačítko a čte. Po prvním řádku se její oči zalijí mořem slz, které jí jako balvany padají k srdci. Nevěří svým očím. Chce se probudit z ošklivého sna, ale nejde to realita ji drží pevně v zajetí. Ten den se to nikdy nemělo stát. Propadla se do smutku, slz a neštěstí. Život jakoby navždy spadl do tmy, ztratil smysl. Nač žít, když nemám pro koho. A tak navždy zmizela. Nikdo ji už nikdy nespatřil. Nikdy ji nikdo nenašel. Zemřela sama uprostřed lesa. Jen stromy kolem. Zhaslo to poslední světlo v temnotě a sním i její život...