Útěcha

Těžko říct, jak se teď cítím. Podvedená, špinavá, hloupá... těžko to pojmenovat. Vážně jsem tak hloupá??? Ty jeho zelenkavé oči, ve kterých se člověk ztrácí. Nikdo by si netroufal říci, že dokáží zírat do těch mých a přitom lhát a lhát a lhát...
Ty oči... jsou tak nádherné. Zelené s nádechem modré studánky, lemující je krásné temné řasy, které jsem tak často sundávala z nosu či líc, když se náhodou zatoulaly a já je spatřila. Ty oči a ten úsměv, hlas a jazyk... to všechno mi lhalo. To všechno mě ujišťovalo o své lásce a přitom... všichni měli pravdu. Všichni.
Jen mě využil. Nikomu jsem nevěřila. Byl úplně jiný, než z vyprávění těch závistivců, jak jsem si ze začátku myslela. Ty přesvědčivá slova, která bez mrknutí vypouštěl: „Miluji Tě.“ To je jen málo z toho, co tak hrozně bolí. „Jsi jediná,“ „Nikdy jsem nikoho nemiloval jako Tebe,“ „Ještě, že jsem Tě potkal,“ „Poznal jsem něco nemožného,“ „Jsi jediná, se kterou chci strávit zbytek života,“ „Chci mít s Tebou děti,“ „Jsi moje,“... jen pár pouhých výrazů, které tak hrozně ubližují...
Teď sedím na vlastní posteli a vím to jen já. Nikdo nic netuší. Rodiče si jako obvykle myslí, že se učím, že odpoledne přijde Tomáš, že ... co že? Myslí si, že je všechno v pořádku!!! Nikdo by si ani nepomyslel, že tenhle člověk dokáže takhle sklamat, tak ublížit a zabít... tu lásku, která tolik krásných let kvetla... je to obyčejný vrah!
Ťukot na dveře. „Zlato Tom už je tu,“ hlásá máma, ale vůbec nečeká, zda jí něco odpovím, prostě odejde a někdo vchází do dveří.
Taková drzost. Ten hajzl má najednou tolik odvahy lézt do mého pokoje, kde jsme toho tolik prožili... ach ne!... Nezačnu křičet snad jen proto, že naši by to nepochopili. Musím trpět potichu a přitom bych si tak ráda zakřičela, jak ho nesnáším za to, že se jednoduše, bez studu a výčitek svědomí vyspal s tou krásnou modelkou. Na jednu stranu ho asi chápu. Má minimálně o pět kilo míň, je vysoká a štíhlá. Vlasy má až po zadek a já jenom po lopatky a navíc... nemá žádné vady... nedivím se mu...
„Co chceš,“ začíná mnou cloumat vztek.
„Lásko,“ přiklekne si k mému sedícímu tělu a promočenému polštáři.
„Vypadni“ třesou se mi ruce a nejraději bych ho v tu chvíli zabila, vážně bych si šla klidně sednout do konce života... za to, co mi udělal.
„Ublížil jsem ti,“ konstatuje.
„Aha, no to jsi vážně dospěl k tomuhle závěru??“
„Je mi to líto! Někdo jako ty si to vůbec nezaslouží.“
„Co tím chceš říct, že ti mám skočit kolem krku a děkovat, že ses vrátil ke mně???“
„Ne to asi nemůžu žádat...“
„Ty hajzle, vypadni. Všichni měli pravdu a jen já byla tak hloupá a uvěřila tvým řečem.“
„Probírali jsme to mockrát.“
„No právě a já ti zbaštila ty řeči!“
„Lásko, jsi jediná...“
„Neříkej to, vypadni. Nechci tě vidět, chápeš???“ jsem vzteklá do morku kostí!
„Nemiluješ mně?“ položí nakonec záludnou otázku...
No... miluju, ale... tohle bych ti nemohla říct. Se mnou nebude nikdo zacházet jako s chudinkou. Dokážu se o sebe postarat.
S těžkým srdcem odpovím. „Ne, už nemiluju. Někoho takového se milovat nedá!“
„Tak to je mi pak líto. Budu tě milovat,“ přiblíží se. Znovu se podívám do těch krásných očí a proud slz už zastavit nemohu. Jsem slabá!
Jednou rukou uchopí mou hlavu a druhou jemně utře ten vodopád, co se spustil. Silou mně přinutí vstát. Nechci se na něj dívat, ale je silnější... Musím... ty oči... ty nádherné oči... čekala bych všechno, ale že mě v téhle chvíli obejme... to ani v nejmenším. Najednou pocítím jakousi zvláštní úlevu. Co to je?? Pomohlo mi snad objetí člověka, který mi tolik ublížil?? Pokud ano... začnu věřit v ironii osudu...