Možná se stala andělem

Byl květen, zima už dávno skončila, stromy se svěže zelenaly, keře byly napučené,jen rozkvést. Ve vzduchu bylo cítit jaro. A to se projevilo i na mé náladě. Bezstarostně jsem seděla venku na houpačce, a slastně si vychutnávala doušky horké odpolední kávy. Vlasy mi čechral vítr,bylo mi báječně.Manžel byl ještě v práci,děti přišly ze školy,batohy s učením mrskly do kouta a tradá na kolo,konec konců byl pátek. Zůstala jsem doma úplně sama,všude byl najednou klid a ticho,jen občas vrabci spustili na dvorku svoje hašteřivé čimčarára, čim,čimčarará čim.
Napila jsem se ještě jednou té výborné kávy,zavřela jsem oči,nastavila jsem svoji tvář prvním jarním paprskům,zase jsem si připadala jako malá holka.Najednou mě z mého slastného lenošení a nic nedělání vytrhl domovní zvonek. Rozmrzele a líně jsem se zvedla z houpačky,obula si domácí ťapky,co pamatovaly dobu,když jsem byla ještě svobodná. A v duchu jsem si pomyslela:“Koho to sem zase čerti nesou,to nemůžu mít ani v pátek trošičku klidu.“ Otevřela jsem vrátka. Za nimi stála maminka celá brunátná,udýchaná a oči měla plné slz.
Vyděšeně jsem se zeptala:“Proboha co se stalo mami,co tady děláš? Vždyť jste měly být s babičkou na zájezdu,tolik jste se na něho těšily!“ Maminka jen s těží popadala dech a mezi vzlyky mi řekla:“Hedvičko,babička už není,je mrtvá! Ráno jsme se sešly na zastávce,byla samý vtip a humor, ještě mi ukazovala tašku,měla jí plnou řízků,které večer upekla na cestu,říkala,že se nám budou ještě hodit,kdyby se náhodou porouchal autobus! Najednou se jí udělalo špatně,a než přijela záchranka tak,tak si prostě jen tak umře…!“ Znovu se rozplakala.
Zůstala jsem stát jako opařená, nic do mě nebylo,nezmohla jsem se ani na slova útěchy,ale nemohla jsem ani plakat,prostě to nešlo! Jen se tupě zírala do prázdna….Hlavou mi běželo:“To není možné, to nemůže být pravda, ještě včera na mě mávala když jsem šla z práce a volala na mě,abychom nezapomněli v sobotu přijít na její vyhlášené,tvarohové buchty!A najednou tady není,jak mi to mohla udělat!!!“
Všechno hezké z toho dne se najednou vytratilo,moje skvělá nálada byla pryč,optimizmus, všude kolem mě byla najednou tma,prázdnota,večer jsem nebyla schopná ani ohřát manželovi večeři ani uložit děti do postýlek a přečíst jim slíbenou pohádku,jen jsem pořád dokola opakovala:“Ona umřela,umřela,já už jí nikdy neuvidím!“Manžel se mě snažil utěšit,hladil mě po vlasech,držel mě za ruku a šeptal,že to se spraví a všechno bude zase dobrý,ale já ho vnímala jako omámená.
Usnula jsem až někdy k ránu,vyčerpaná,vysílená,unavená a nešťastná! Z mého spánku,nespánku mě probudilo opětné drnčení zvonku,tentokrát ne zvonku u dveří,ale drnčení zvonku telefonu.Zacpala jsem si uši,ale telefon drnčel jak zběsilý dál! Zvedla jsem se z křesla jako v mátohách a vypravila jsem ze sebe přidušeným hlasem:“Prosím,halo,kdo volá?“ Ze sluchátka se tiše ozvalo:“Tady Vinařová“. A klap konec,ve sluchátku bylo slyšet zase jen tůtání. Nohy se mi podlomily,musela jsem se opřít o futra! Protože Vinařová se jmenovala právě moje zemřelá babička!
Dodnes nevím,jestli to byl někoho krutý omyl,někoho,kdo se jmenoval stejně a jen si spletl číslo, nebo jestli jsou skutečně věci mezi nebem a zemí a babička mi takhle dávala zprávu o tom,že tu vlastně se mnou stále je.I když trošičku jinak,než jsem byla doposud zvyklá,že mi svoje jedinečné buchty sice už nikdy neupeče,ale,že i tak dá na mě i na všechny ostatní dobrý pozor,že se z ní stal takový ANDĚL STRÁŽNÝ!