Když....anebo radši JARO 2000

Bylo jaro...2000

....udýchaně doběhl na zastávku, aby se podíval na zadní světla právě odjíždějícího autobusu.....zoufale se za ním rozběhl...při čemž neurvale vrazil do starší paní, která venčila svého psa ( neomlouval se...za prvé neměl čas, za druhé náladu...a když se nad tím tak zamyslím- vlastně se neomlouval nikdy ). Nemohl dohonit autobus a taky že ne. Nadobro mu zmizela....rozčíleně vytáhl krabičku cigaret a zapálil si....aby hned po prvním natáhnutí cigaretu vyhodil..vzpomněl si na růži, kterou měl v kapse....a celou zmuchlanou ji poslal na stejné místo, jako cigárko před tím...rozbrečel se i přesto, že chlapi přece nepláčí...a díval se někam do dáli ( skrz paní, co se k němu stihla dobelhat a vynadat mu za neohrabané chování, skrz rušné město....skrz )......bylo jaro 2000

Když mu říkala:,, Pokud nedorazíš v pondělí na autobusové nádraží, odjíždím. Bude to znamenat konec, rozumíš mi?" díval se na ni s úsměvem. Myslel, že jako vždy jen vyhrožuje, straší ho. Nůž, který mu dala na krk, přijal s klidem. Tím svým pověstným ( většinou hranným ). Ještě vtipkoval a když odešla, šel se ven bavit ....co totiž s načatou sobotou. ( přece nebude sedět doma) A navíc do pondělí, kdy měla odjíždět, bylo přece moře času.
...Vrátil se až v neděli odpoledne a to v takovém stavu, že byl rád, když si s hadrem na hlavě lehnul. Sám by to nepřiznal, ale bylo mu šíleně špatně tak, jako snad nikdy před tím ne. Začala mu chybět...nikdo ho neobskakoval, nikdo ho nepodržel, nepohladil ho.( nikdy si nevšiml, že je pohlazení pro něj tak moc)...až nyní mu začalo docházet, že to asi myslela vážně....že se neusmívala, nepohrávala si se svým šťastným řetízkem....dostal na vybranou...buď, anebo...a tak si nastavil budíka na sedmou, aby to stihnul...přetočil se na druhý bok....a....a usnul...
..Jaký šok pro něj bylo to, že zaspal...nevzbudil ho budík ani zvonící soused, který chtěl pujčit mléko ( jak se později dozvěděl)...vstal o hodinu déle..nestihl zajít do květinářství, utrhl jen růži, která někomu rostla na zahrádce...a utíkal přes celé město, nadával si snad do všeho.....jenže i přesto dorazil na zastávku pozdě...nikde nikdo...jen jedna paní, venčící psa.
....zůstal sám s hořkou svobou, jeho láska odjela za vodu.....první měsíc vzpomínal na...( na úplně všechno).střídavě nadával, brečel a vyčítal....druhý měsíc prosil o sílu, aby vydržel...( ona se určitě vrátí)....jenže ona byla pořád nedostupná..( mobil s úplně jinou sim kartou)...ksakru....chtěl ji vrátit...ji a její lásku. Její něžnosti ( které přece nebyly nic pro něj), její parfém ( který byl moc výrazný), její výčitky ( při kterých se jí vytvářela krásná vráska na čele)....chyběla mu celá...se svými chybami, náladami...jenže..přišel na to pozdě.....
...Nevěděl, co bude dál, co má dělat, jak se chovat. Dokonce jednou stál na mostě, aby to všechno skončil ( život bez ní, jako by nebyl...najednou....proplouval černou pohodou a v tichu)........krizi však překonal...jako měl rád ji, měl i sebe.....začal pracovat v nové firmě...zavalil se hromadou práce, nevnímal.( nikdy by nikdo neřekl, že ho to sebere...nikdy a nikdo...byl přece tak svůj, tak klidný....většinou však jen hranně )
....až někdy po roce ( zmoudřel...dospěl? )...se přestal ničit vzpomínkami, začal chodit do restaurací, kin...do své oblíbené hospůdky....pomalu se vracel do svých starých ( dobrých...) kolejí. O to větší rána pro něj bylo, když ji spatřil. ..šla po ulici....v kráťoučkých šatech, v botech na podpadku...krásně opálená....dlouhé blonďaté vlasy jí padaly do očí a ona je naučeným gestem ( tak jako tenkrát) odhazovala...modré oči jí jen jiskřily....a na jeden jediný moment se s těmi jeho střetly.....zastavila a došla až k němu...zapomínal dýchat.....
-Ahoj
--ahoj
-Sluší ti to
--Nepřišel jsi
-Nestihl jsem to
--No, ono je to už stejně jedno.Tenkrát mě to mrzelo.
-Mě víc.
--Možná.
-Hm.. jak ses měla, kde jsi vlastně byla?
--Měla jsem se...fajn, v Anglii- v Londýně.
-Aha...volal jsem ti- několikrát a byla jsi nedostupná
--Změnila jsem si číslo, když jsem říkala tenkrát na jaře konec, tak doopravdy
-A já ti to ze začátku nevěřil.
--Jako vždy a všechno. Musím jít. Měj se hezky.
-Musíš, anebo chceš?
-- Musím i chci. Je to pryč, všechno. Za ten rok se toho spousty změnilo.
-Někoho máš?
-- I kdyby, tak tobě to už může být fuk
-Nezlob se.
-- Jako za tu otázku, nebo že jsi nepřišel?..
-Teď za tu otázku.
--Za tu se nezlobím. Taky mě napadla.
-Nechceš si jít někam sednout?...do čajovny?
--Jako tenkrát? Ne...ahoj
-Tak...ahoj ( zmizela...a nyní nadobro)
--------------------------------------------------------
Ona: Odjížděla jsem se slzami v očích a s medvídkem, kterého jsem od něj dostala na druhé schůzce.S telefoním číslem, které znala jen rodina. S pocitem, že dělám správnou věc...ale zároveň tu nechávám někoho, koho miluji....v Anglii jsem si sehnala práci a po velmi těžkém půl roce jsem se začala mít vážně docela fajn. Nestíhala jsem se zaobírat stejně zbytečnými otázkami....vrátila jsem se do Čech přesně po roce....a snažila jsem se vyhýbat místům, kam chodil..nechtěla jsem ho vidět, protože.......až jsem ho náhodou jednou potkala na ulici. Byl takový, jak jsem ho tu nechala....se stejným klukovským úsměvem, rozcuchanými vlasy...v riflích a košili...něco ho však činilo hezčím...snad ta dlouhá doba, kdy jsem ho viděla jen z fotky...snad to, že byl rozvážnější, moudřejší....dospělejší? O jeden rok starší. Prohodili jsme pár slov....váhavých, nic neříkajících, odměřených......bylo to zvláštní...na všechno jsem reagovala záporně....aniž bych z toho měla radost, chtěla ho vydusit, dát mu najevo, že...že mě to mrzelo, štvalo....
A ve finále:
Miluji ji...snad ještě víc, jestli to jde. Jenže jsem to všechno už zkazil. Ztratil jsem ji
Miluji ho...nikdy jsem nepřestala....jenže, zkrátka.....už to nejde vrátit.