Byla venku..

Byla venku. V ruce držela svůj mobil, i když ani nevěděla proč. Stejně jí nikdy nikdo nepíše, ale stejně ho má neustále při sobě protože si říká to staré známé, co kdyby.. Co kdyby někdo někdy potřebovat zrovna její pomoc a ona by tu pro něj nebyla, co kdyby to propásla? To by si neodpustila. Stejně věděla, že ji nikdo nepotřebuje, nikdo nepotřebuje její pomoc a potřebovat nebude, nestojí o ni, ale.. Co kdyby.. Bylo to jako v začarovaném kruhu, ať vyjde jakýmkoli směrem, skončí stejně. Stejně špatně, stejně beznadějně..
Pomalu kráčí, cíl má jasný. Je jím její nejoblíbenější místo. Míří do lesa posedět pod „svým“ rozložitým kaštanem. Miluje to tam, ten klid, ticho, které přerušují pouze notující ptáci.. Je jí tam nejlépe, chodí tam už dlouho.. Vždy, když je jí smutno.. Téměř každý den..
A už dorazila na místo. Skvělé, nikdo jiný tu není, má to tu jen pro sebe. Sedá si pod ten vzrostlý strom do stínu, aby se uchránila před nejspíše posledními slunečními paprsky tohoto roku, které jí nepříjemně svítily do očí.
Přepadlo ji nesnesitelné horko, asi po té namáhavé cestě. Vyhrne si dlouhé rukávy, tady může.. Nikdo tu není.. Opře se pohodlně o kmen, zavře oči a přemýšlí.. Přemýšlí o všem možném, o životě.. O lidech, které zná a o těch, kteří ji opustili a i o těch, kteří ji asi co nejdříve opustí. Proč? Není teď sama sebou. Za ten poslední rok se toho v jejím jednotvárném životě tolik změnilo.. Ona se změnila, lidí kolem ní se změnili..
První a největší rána asi byla ta nehoda rodičů.. Oba mrtví. A to měla původně jet s nimi, ale nechtěla.. Nakonec je uprosila. Byl to snad osud? Ale proč, co to znamená?.. Nevěděla.. Věděla jen, že teď ji má v péči její teta se strýcem, kteří ji nenávidí. Netuší proč, co jim provedla, ale neřeší to. Nemá to cenu, to poznala už dávno..
Po té události, co se stala jejím rodičům se změnila. Přestože o nich za život řekla dost nepěkných slov, měla je moc ráda. Předtím se to ani neuvědomovala, zato teď si to uvědomuje až bolestivě moc.. Nemohla si pomoci, moc jí chyběli.. Oba….
Po té události, se změnila ještě jinak. Začala se uzavírat do sebe. A ti lidé, o kterých si myslela, že jí tohle smutné období pomohou překonat, jí postupně opouštěli. Nebrali na její problémy zřetel, jen jí říkali ty své a chtěli po ní, aby jim poradila.. Jen jí přidělávali starosti a ona jim pomáhala. Snažila se o to. Nemohla vidět jak se jí blízcí lidé trápí a na sebe nedávala pozor.. Potom, když už to s ní bylo doopravdy zlé a začala dělat věci, kterých pak litovala, se na ni vykašlali úplně. A úplně všichni. Měli ji za blázna, nechápali její situaci, nebo snad ani chápat nechtěli..
Teď jí zbyl jen jediný přítel.. Ta malá ostrá kovová věc, kterou musí teď mít neustále při sobě, ta jediná jí aspoň trochu pomáhá.. Nechce to dělat, ale nemá silnou doopravdickou vůli s tím přestat, ví, že je to nanic, že jí to nepomůže, ale když je na dně, nejde to, zapomene na to a není tu nikdo takový, aby jí to mohl připomenout.. Nemá nikoho..
Setřela si hořkou slzu z tváře a obrátila se čelem ke kmenu stromu. Ani pořádně nevěděla, proč to udělala.. Prohlížela si ho a přemýšlela, jak dlouho tady asi tak stojí.. Co všechno by vyprávěl, kdyby mohl?.. Vtom si něčeho všimla. Něčeho, co tu ještě včera dopoledne, kdy tu byla, jistojistě nebylo..
Na kmenu bylo něco vyryto. Bylo tam „Ozvi se, prosím“ .. Nevěděla, co si o tom má myslet, tušila sice, že určitě není jediná, kdo na toto místo chodí, ale vidět takovýto přímý důkaz, to jí znervóznilo, ani nevěděla proč. Komu je tento vzkaz asi určen?.. Třeba se tu scházeli nějací dva zamilovaní, kteří se rozešli a teď ten jeden z nich doufá, že se ten druhý vrátí.. Fantazie už jí zase pracovala naplno… Bavilo jí vymýšlet si příběhy, bylo to to jediné, co má.. Co má doopravdy..
Nebo třeba..?.. Ne, tomu se jí nechtělo ani věřit, ale co kdyby.. Co kdyby to bylo určené pro ni?.. Třeba si jí někdo všiml.. Ale ne, to je nemožné, přece ji všichni přehlíží, na to je už přece zvyklá.. Může to být určené komukoli..
Ale nemohla si pomoci, pořád o tom musela přemýšlet, neměla by odepsat? Jen tak, zkusmo.. Za to nic nedá, ano, odepíše, i když je to opravdu šílenství.. No co, aspoň jí to na chvilku rozptýlilo..
Sáhne do kapsy těch svých starých, ale nejoblíbenějších džínsů a vytáhne jakýsi starý klíč. Je to klíč od jejího bývalého bydliště, věděla, že už se tam nikdy nepodívá, teď je tam někdo úplně jiný i s novým zámkem, ale ten klíč nemohla vyhodit.. Bylo to to jediné, co jí ještě zůstalo na památku Nechtěla se ho zbavit i přesto, že jí působil takovou bolest..
Věděla, že se to nemá, ale ona musela. Zašeptala tichou omluvu a začala vyrývat odpověď, šlo to těžce, ale nakonec se výsledek dostavil.. Po pár minutách se narovnala a zálibně si prohlížela své dílo. Napsala: „ Kdo jsi? Nepotřebuješ pomoci? Jsem tu..“ …
No, zdálo se jí to divné, nabízet pomoc cizímu člověku, ale prostě nemohla vidět, že se někdo trápí, to pak trápilo i ji.. Chvíli ještě přemítala nad tím, kdo by to asi tak mohl napsat, ale pak se zvedla a odešla. Musela, teta byla přísná.. Odešla s hlavou plnou zmatených myšlenek, dohadů a očekávání…