Milné představy

Mládě: Pane můj v obraze z rámu, co připomíná tisíc střepů ze skla, co mám dělat?
Klečím tu před tebou a vzpomínám na chvíle, co jsme byli spolu. A začínám tušit, že tady zůstanu.
tak prosím, vem mě pryč, vem mě do svého náručí, do svého obrazu a nech mě tam s tebou spát v náručí.

Obraz: Dívko, co klečíš před mým obrazem. Ty zoufalé stvoření, prosící němý obraz o záchranu, což jsi tak hloupá, že nevidš, že já jsem mrtev? Vstaň a jdi jinam, pros živé o pomoc. Já tě nikam odnést nemohu.

Mládě: Slepá vůně života, co mě zklákala na tento svět, proč mi muž v obraze neodpovídá? Cožpak jsem tak špatná osoba v tomto světě, že mě přehlíží? Oh můj pane, usmějte se na mě alespoň trochu, dejte mi znamení, že mám jít dál. dejte mi odvahu pokračovat v tomto světě, když nemohu jít za vámi.

Obraz: Pošetilé dítě, cožpak ti mohu dát něco, co sám nemám? Cožpak nevidíš, že jednimné mé vlastnictví je má podobizna v barvách a ohraničená tak podivným rámem? Co ti mám od sebe dát, snad sílu jít dál. Tu víru, co potřebuješ, můj obraz neskrývá a nemá ji nikdo, koho o to žádáš. Obrať s ena živé!

Mládě: Mám snad prosit mrtvé na hřbitově, aby mi dali sílu žít? Či somrovat ve vesnici o trochu smilovaní nad ubohým člověkem? Jsem snad tak malá a slabá, že mě všichni přehlíží? Však oni mě přehlížet nemůžou! Kameny se do mě trefí tolik snadno...Tak pomoz mi, vrať mě na svět mezi živé...

Obraz: tak už dost, tohle nechci poslcouhat, otoč se a odejdi, jdi ven a ta si stůj, tam se dívej, tam je svět, ne tady v tomhle hradu, ne u mého obrazu. otoč se a vyjdi ven, tam teď svítá.

Mládě: Můj pane, řekni tedy všem svýma očima, že mé srdce nezhaslo, tak ať je východ slunce co nejjasnější, ať jsem vidět.

Obraz: Utíkej a žij v představě, že jsem svýma očima něco prozradil, když už sto let je mám upřené na jedno místo.