Honzík

Byl jednou jeden Honzík. Ten Honzík měl milující rodiče a mladší sestřičku, která byla ještě v kočárku a on ji vždy rád rozmazloval. Sám byl totiž ještě malé dítě. Rodiče oba dva nadevše milovali. Všichni žili v krásném rodinném domku uprostřed vesničky o pár obyvatelích. Vládla zde přátelská atmosféra, kdy se všichni navzájem dobře znali a všichni si navzájem pomáhali.
Jednou, bylo to někdy v zimě, si Honzík vyšel jen tak sám na procházku k blízkému zamrzlému rybníčku. Den předtím se tam klouzal s kamarády a tak chtěl i dnes obnovit včerejší slávu kluziště. Přišel k rybníčku, skočil na led a začal vyhlazovat vrásky klouzačky. Po usilovné úpravě klouzačku sám několikrát projel. Na rýhy zhluboka dýchal, poněvadž to byl chytrý chlapec a věděl, že led roztaje, voda nateče do spáry a tam zase zmrzne. Vše se mu dařilo a tak měl dobrou náladu. Začal se smát, zpívat si a klouzal se.
Náhle se ovšem stalo něco, co nikdy nepředpokládal. Led se pod ním prolomil, jako když se prolomí dřevěný poklop pod nohama odsouzeného na smrt na šibenici. Honzík se přestál smát, přestal zpívat a v jeho očích zableskla jiskra. Nebyla to ovšem jiskra naděje, nebo snad jiskra života, naopak, byla to jiskra smrti. Kdoví co dělal tatínek, bůhví co dělala maminka, kdepak si asi zrovna hrála Honzíkova sestřička, co zrovna dělali jeho babička, dědeček, strýček a všichni ostatní, když se malý Honzík pomalu propadal do ledové vody, jako když se ostrý nůž zabodává do živého masa. Rázem pocítil tu strašnou bolest všech nožů, které do něj ledová voda vrazila. Cítil, jak každá jeho část těla byla jako když zasažena bleskem. Mrazivým bleskem, který přináší pouze smrt. Než zmizel pod hladinou, zoufale volal mámu, aby mu pomohla, ta ho ale neslyšela. Byl tam docela sám. Jen on a smrt, která ho každou sekundou přijímala do své náruče, do svého světa. Zmizel pod hladinou. Snažil se kopat nohama a plácat rukama, aby se dostal na hladinu, ale i nadále se propadal do tmy. Cítil jak mu ledové křeče jako jehly projíždějí celým jeho tělem a jak mu pomalu tuhne krev v žilách. Ledová smrt jej pomaličku a po kouskách rozřezávala na kousky, které mrzly a měnily se na kostky ledu. V duši Honzík litoval všeho špatného co v životě udělal. Prosil za odpuštění, sliboval, že už bude hodný, že si bude čistit zuby, nebude do noci koukat na televizi, nebude brát sestře panenky a plyšové hračky, bude poslouchat maminku i tatínka, že se bude učit. Bylo to ale zbytečné, poněvadž smrt neodpouští, smrt si nevybírá ale bere a smrt je nemilosrdná. Honzík klesal ke dnu a v jeho očích byl vidět ten strašný strach. Strach, že už nikdy neuvidí mámu, že už nikdy neuvidí tátu ani sestru, že už nikdy nikoho neuvidí. Všechny jeho sny, dětské hrátky a radovánky, výkresy, výtvory, to vše se měnilo na kus ledu, který klesal ke dnu. Klesal, klesal až nakonec – zmizel úplně v černé ledové tmě.