Jediná noc

Sedím v malé zapadlé kavárně a vzpomínám...
Je to přeci nedávno a já mám přesto pocit, jako by to bylo před lety nebo jako by se to vůbec nestalo, ale stalo se a to přesně před rokem...

...Byl to krásný slunečný den s vůní vody a příchutí sladkého očekávání letních prázdninových lásek a zážitků.
Já a moje úžasný kamarádky Sandy a Lisa ležíme na koupališti a opalujeme se. Najednou se však na mém již zlatavě hnědém tělíčku objeví stín, opatrně otevřu oči, abych zjistila, kdo mi zkazil opalování, když uzřím tvář toho nejmilejšího kluka, jakého znám, leknu se, jmenuje se Viktor a na koupálku dělá plavčíka...
,,Ahoj" pozdraví...,,Nechtěly byste všechny tři dneska večer někam vyrazit?"
Kámošky na můj nerozhodný obličej hodí pár vražedných pohledů a tak mi nezbývá než kapitulovat a se smíchem nabídku přijmout...
Večer se všechny tři setkáme na domluveném místě a vyčkáváme na příchod kluků.
Zničehonic u nás zastaví tmavě zelený jaguár se čtyřmi kluky...je to Viktor a jeho kámoši.
Bez řečí nasednem a za chvíli už paříme na místní diskotéce. Je tam úplně narváno a snad všichni tam kouří, takže vzduch tu není zrovna čistý, obzvlášť, když se mísí s alkoholovými výpary...
Asi po dvou hodinách jsme již unavení a tak se vydáme do nedaleké hospůdky...
Skleničky do nás padají až nadsvětelnou rychlostí a já pomalu přestávám vnímat okolí...
Najednou se ocitnu někde mimo lokál, cítím vášnivé doteky a polibky na svém těle, něčí ruka putuje až do mých kalhot..., nebráním se, je mi to jedno...po chvíli přijde krátká ostrá bolest...
Někdo mě nese, je to Viktor...,,Bylo to krásný viď zlato" konstatuje. Nemám sílu něco říct...
Naloží mě do auta k ostatním a někam jedeme, ani nevím kam, nejspíš domů...
Proti nám se vyřítí kupa světýlek...hluk...náraz....bolest...
Otvírám oči,... všude je bílo,...jsem v nemocnici !
Spatřím sestru, volám na ni...,,Co tu dělám? Kde jsou ostatní?!" Má slova zaniknou... točí se mi hlava...a já padám hluboko...a rychle...

Dnes už vím, co se tenkrát stalo...ve velké rychlosti jsme narazili do protijedoucího kamionu, zavinil to Denis, Viktorův kamarád...
Přežili jsme, až na jednu osobu...Lisa proletěla předním sklem přímo pod kola kamionu...neměla nejmenší šanci...

Ano, teď tu sedím se Sandy a beze slov se díváme z okna této kavárničky...už je to rok...

Viktora už jsem nikdy neviděla, on zůstane dočasně na vozíku a jeho kamarádi neměli žádná vážná zranění, ale nám to sebralo milovaného člověka, naší přítelkyni...

I přes to, že jsem s Viktorem zažila své poprvé, na které si vlastně ani moc nevzpomínám, nechci ho už vidět...vzpomínky mě pronásledují............................................

Pomalu se zvedneme, zaplatíme a s kyticemi v rukou vycházíme ze dveří...hřbitov není daleko...

Z chladného náhrobku se na nás směje...nikdy na tebe nezapomeneme Liso...