Duše

Znáte ten pocit? Pocit provazu na krku, který vám nedovolí dotknout se země? Já ano!

Podzim, depresivní období, které ti nedovolí pohlížet na svět optimistickým pohledem a naše oči zalévá smutkem. Největším smutkem, jaký kdo kdy může poznat. Mě ten smutek už přestal bavit dávno, neměl jsem sílu se s ním vyrovnávat a další roky bezvítězně prát. Když jsem se pokaždé začínal propadat do temnoty, ať mě tam už někdo hodil nebo sem se propadal sám, byl to pocit chladu, prázdného srdce zarostlého trním a duše bez vzpomínek. Kdo by chtěl žít dál? A já se jeden den propadnul do tak veliké temnoty, že nebylo úniku. Stál jsem na stromě, krk obvázaný pevným provazem a srdce plné smutku ale i obav. Zvedl jsem jednu nohu vzhůru a poté sem se rychle převážil dopředu. Ten pocit, který nastal jsem znal a prožil jsem ho tolikrát, ale dnes s tím, že ho prožívám naposled. Poslední, co slyším, je křupnutí mého vazu.... Mám pocit, že se probírám! Nic nevidím, ale opět dýchám. Je to zvláštní, mám pocit že ležím v rakvi... začínám dávat ruce kolem sebe, ale jediné co nahmatám je dřevěná stěna a nějaký druh příjemné látky. Pokouším se odkopnout víko ale pořád je poklop mého vězení silnější než já. Najednou mnou projede podivný pocit a víko se najednou roztříští. Zvedám své tělo a plný obav se rozhlížím kolem sebe. Vidím něco jako sklepení s množstvím světel, která slabě prozařují do tmy. Vylézám ven a opravdu jsem byl v rakvi, celá je temně černá, postavená na oltáři. Až poté co jsem si přečetl své jméno vyryté na desce umístěné na zdi uvědomil jsem si, že jsem mrtvý, zavřený v hrobce. Pomalu jsem se dobelhal ke dveřím postaveným přesně naproti místu kde jsem odpočíval. Jak dlouho jsem tady mohl ležet? Jak si mohli nevšimnout, že nejsem mrtvý? Nemohl jsem otevřít dveře, nešlo s nimi ani pohnout, jako by byli přimrzlé k zemi. Jen slabým proužkem kolem rámu jsem viděl ven. Byla tma a zdálo se že venku poletují vločky sněhu. V tom mě náhle zamrazilo a krk mi proťala ukrutná bolest. Spadl jsem na zem a svíjel se jako červ. Najednou jsem cítil jak mi přestává kolovat v žilách krev. A něco mě začínalo ukrutně bolet v ústech. Spadl jsem na zem a až po chvíli jsem se probral z bolesti. Má hlava byla přímo naproti zrcadlu a já viděl že mám neuvěřitelně bledý obličej. Stal se ze mně upír?! Tuto otázku jsem si zodpověděl až po dvou dnech kdy jsem neodolal třem krysám, které se plazily po podlaze mého temného doupěte. Časem načerpaná síla mi dovolila otevřít dveře a podívat se ven. První pohledy smiřovaly na okolí mého hrobu. Nemohl jsem nikdy uvidět větší krásu, než jsem spatřil tohle. Hustě padající vločky sněhu se odrážely od světel svíček pronikající mrtvem, které ze hřbitova vyzařovalo. Časem sem se naučil žít jen v noci a vycházet do bezpečí tajemné, černé hmoty jenž mě pohlcovala. A já se díky ní stával nočním lovcem. Jednoho dne jsem nemohl přes den spát a tak jsem pozoroval dění okolo sebe. Na hřbitově bylo tolik lidí, ale jen jedna osoba můj krvelačný zrak pohltila. Byla to dívka, oblečená celá do černého, její pleť byla tak sněhobíle křehká, vlasy byli černé jako temnota v mém srdci. Sledoval jsem ji a poté, co odešla jsem jí už nikdy na hřbitově nespatřil. Myslel jsem na ni pořád a představoval si, jaké to je, zase někoho milovat. Víte, ten hřejivý pocit, když vám milovaný člověk kouká do očí a poté se na vás usměje. Jako by mé srdce začínalo pomalu roztávat. Jenže také jsem byl čím dál víc krvechtivý. Musel jsem si alespoň takto vynahrazovat něco co nemůžu mít. Při mém dalším lovu jsem se vypravil do lesů kousek za městem. Stromy se ohýbaly pod náporem sněhu. Jako by mi dávaly najevo, že cítí semnou ten smutek, co mé ledové srdce prožívá. Jak jsem se zamyšleně hledal ve stínu noční oblohy, cítil jsem jak mi ledový vítr přináší sněhové závěje přímo na mou chladnou tvář. V tom jsem se podíval kolem sebe a tenkrát poprvé sem si uvědomil, co to znamená být opuštěný. Náhle jsem před sebou uviděl ležet ve sněhu tu dívku, která mi na chvíli dala pocit života. Ležela ve sněhu , který na ni pomalu nanášel nové vrstvy vloček. Ten pocit smrti jsem moc dobře znal, ale u ní jsem tomu nemohl uvěřit. Ne.. ne...néééééééééé. Tolik zlosti a bezmoci mně srazilo na kolena a chtěl jsem zemřít, být s ní i když jsem jí skoro neznal. Ale já už byl dávno mrtvý... Vzal jsem jí do náruče a snažil jsem se ji co nejrychleji odnést do své hrobky. Cestou do mně narážel ledový vítr a já věděl že stejně chladné je i její srdce, které už nebije. Po mé tváři ztékaly krvavé slzy. Jako by se předháněly, která dřív dopadne na její havraní vlasy. Ten boj jsem vzdal a padl jsem do závěje společně s jejím tělem. Ležel jsem tam tak dlouho, déle než si sám umím představit. Proč já mrtvý zůstal jsem zde? Na jiném břehu než ona!