Únik...

Mladá dívka seděla tiše na lavičce, nohy složené pod sebou. Rozkvetlé větve třešně napůl skrývaly její tvář před hřejivými paprsky slunce. Na klíně jí ležel tenký bloček, dlouhé prsty svíraly modrou propisku. Tmavě hnědé oči upírala kamsi do dálky a občas cosi zasněně poznamenala na papír.

~~Stál kousek za ní, slyšel její zrychlený dech, ale neodvažoval se k ní přiblížit. Ne, ještě nemohl, stále mu úplně nevěřila... Otočila se. Připomínala mu laň zahnanou do kouta.
„Mě se bát nemusíš,“ zašeptal a ona-~~

Náhle se štíhlé prsty na okamžik zastavily.
„Ne to ti nedovolím! Myslíš si, že jsem úplně pitomá, nebo co?! Co si o sobě vůbec myslíš?!“
„Nekřič na mě! Tady si nemáš, co vyskakovat!“ Ženský a mužský hlas prořízl poklidnou scenérii a zaryl se jí do srdce.
Pevněji sevřela chvějící se propisku, až jí zbělely klouby na prstech a urychleně se zase dala do psaní...

~~zakroutila hlavou a ustoupila ještě o krok dál, až zády narazila na chladný kámen. Vyděšeně ho sledovala, jak se k ní pomalu blížil, a po ničem netoužila tolik jako po úniku. Jeho zlověstný úsměv viděla všude před sebou.
„Já nechci, já... promiňte-“~~

„Ty jsi ochlasta, abys věděl. Nic jiného nejsi! Furt jen chlastáš! Ani na tu holku si neuděláš čas! Se podívej, co z ní vyrostlo!“
„Co mi to tady vyčítáš?! Vychováváš ji snad ty, ne?! Já jsem tady ten, kdo vydělává, holčičko! To strašidlo jsi z ní udělala ty!“
Horké slzy netečně padají z její tváře a rozpíjejí se na bílém papíře. Z některých slov se rázem staly modré kaňky. Přesto píše dál.

~~Zarazila se. Stál jen pár centimetrů od ní. Už není úniku. Rozšířené oči upírala na jeho přibližující se temnou tvář. Nemohla se ani pohnout. Hrdlo měla vyprahlé a neprošla přes něj ani hláska. Bála se, jak jen se bála! Nemohla vzdorovat. Na to byla příliš slabá...~~

„Pořád jsi někde venku a domů se vracíš jen na jídlo a to ještě po půlnoci! Víš, jaký tím dáváš příklad holce?! To, že lítá furt někde venku, má po tobě!“
„To určitě! Dovol, abych se zasmál! Špatně ji hlídáš, tím to je. Až přijde s parchantem, vzpomeneš si na má slova!“

~~Na poslední chvíli uhnula a dokonce se jí podařilo prosmeknout se pod jeho ramenem. Rychle se rozběhla pryč, co nejdál od něj. Srdce jí bušilo jako splašené. Postav se mu, postav se mu, šeptal tichý hlásek v její mysli, ale strach byl silnější. Strach, že nevydrží, že se poddá tak, jako tolikrát předtím...~~

„Je celá jako ty! Matka mi říkala, toho si neber! Znáš tu jeho rodinu! Jeden horší než druhý, samí ožralové! Opravdu celý tatínek! Včera jsem ji nachytala s rumem v ruce, že prý uklízí! To určitě! Nasává jako ty!“
„A po kom si myslíš, že vypadá jako šedá myš?! Po chlastu jí aspoň zčervenají tváře, nebude vypadat jak mrtvola! Taky by sis měla občas loknout, aspoň bys nevypadala jak ježibaba!“

~~Doháněl ji. Mně neutečeš, slyšela jeho slova stále dokola a snažila se uniknout z toho začarovaného kruhu. Kde hledat východisko? Existuje nějaké? Postav se tomu...~~

BUM! Ozvala se silná rána, jak tělo dopadlo na něco tvrdého.
„Ne!“ vykřikla. Postavila se, blok spadl zapomenutý na zem.Černé vlasy jí vlály kolem obličeje. Na rameno jí dopadla první kapka. Ani si neuvědomila, kdy se zatáhlo. Najednou se ozvala další rána. Celá se roztřásla.

„Ne! Matko!“ zakřičela znovu a rozběhla se k domu nevšímajíc si slané příchuti na tvářích.
~~Postav se tomu...~~

Proběhla dveřmi a doslova vletěla do kuchyně, kde na zemi ležela zraněná žena a obtloustlý muž právě pil pivo. Pomalu se k ní obrátil.
„Á naše zmoklá myš je tady! Koukni, zlatíčko! No tak slyšíš?! Podívej se na ni!“ Sehnul se k ležící ženě a vypadalo to, že ji zase uhodí.
„Ne, otče, ne,“ zašeptala a křečovitě tiskla prsty do dlaní.

~~Postav se tomu...~~

„Ne... Ne! Nedělej to! Já to nedovolím!“ vykřikla poslední slova, vrhla se k ženě na zem a dřív, než dopadla další facka, zachytila jeho ruku.

„Už ji neublížíš,“ řekla jistějším hlasem a neuhnula pohledem. Pomalu se postavila. Stále ještě svírala jeho nataženou ruku a snažila se ho odstrčit co nejdál. Naštěstí měl už dost upito, takže se zamotal do vlastních nohou a upadl. Už se nezvedl a za okamžik se ozvalo hlasité zachrápání.
Úlevou vydechla a otočila se zpátky k matce.
~~Postav se tomu...~~ zaznělo jí jasně myslí a po tváři jí přeběhl nepatrný úsměv.

„Postavím a nenechám se zlomit,“ zašeptala, když pomáhala matce na nohy...