Hrob lásky

Všude bylo vedro,ticho k zalknutí,jen na hřbitově byl nezvyklý chlad.Za vysokou zdí byl hrob,jehož náhrobek upoutal pozornost lidí,kteří občas zašli na konec hřbitova s touhou,že najdou něco zvláštního.
Z náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky,která už náležela jen fotografii.Byla velmi krásná a mladá,šťastná.Její úsměv byl tak krásný,jakoby neznala nic jinýho než radost a lásku.Před hrobem stál chlapec a smutně koukal na náhrobek jež měl citát:kdekoliv půjdeš a budeš naslouchat,najdeš mě vedle sebe.Bylo jí 18 let.Stál tam sám ve stínu lip a v ruce držel krásnou kytici kopretin.Hladil je a na ruce mu padaly slzy.Já jsem tam stála se zvědavostí a s dávnou bolestí jsem ho pozorovala.Stál tam snad 2 hodiny.Ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž,abych se mu podívala do tváře a do očí.Neviděl mě a ani by mě snad nevnímal,kdybych na něj nepromluvila.
Byl krásný a mě zdálo,že jsem snad hezčího kluka neviděla,bylo mi divný,že není na plovárně,kde by ho obletovalo plno dívek,ale že stojí mezi hroby a z očí se mu valí slzy.Když jsem se mu podívala do očí a na ústa viděla jsem,že ta slova co říká patří někomu kdo spí.Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku.Šeptal něco,ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli jeho vzlyk zesílil a já slyšela větu:Proč jsi mi odešla.V tu chvíli bych se radši neviděla,On položil květiny na hrob,zapálil svíčku.Vyndal z džínsů kapesník a potom si utřel oči.Teprve pak si mě všiml.
Měl krutý,zlý pohled,ale jeho hlas nebyl zlý.Promluvil:Ahoj potřebuješ něco.Nezmohla jsem se na odpověď,zeptal se znova a já se rozbrečela.Šel ke mě a říkal abych nebrečela,že život je zlý.Chtěla jsem se mu omluvit,ale nešlo to.Půjčil mi kapesník,utřela jsem si oči a nevěděla jak dál.On mi tu trapnou chvíli začal zkracovat.Konečně jsem ze sebe vymáčkla omluvu,promiň,já nechtěla.To už mi začal vyprávět svůj příběh.Jmenovala se Niky,poznal ji na diskotéce.Líbila se mu a tak ji pozval na víno.Tancovali spolu,připadala mi jako bohyně,kterou mi snesl bůh.Vyprávěli jsme si navzájem a já jí potom doprovodil domů.Druhý den jsme byli na plovárně,tam jsem ji také poprvé políbil.Následovalo mnoho pěkných dnů apo půl roce spolu poprvé spaly.Jen jednou se pohádali,ale netrvalo dlouho a usmířili se.Chodili jsme spolu do kina,na diskotéky.Půjčovali jsme si navzájem věci,a dokázali i to,že nám parta začala říkat manželé.Když mi maik o tom všem vyprávěl,bylo mi do pláče.Nedovedla jsem udržet slzy.Plakala jsem a Maik také.Lípy kolem byli jedinými svědky naší rozmluvy.Jeho oči byly velmi smutné,bylo to hrozné vidět kluka brečet.Když jí bylo 16 chodili spolu právě rok.Oslavovali to s kamarády na chatě a pak se šli koupat.Bylo to krásné,když se spolu milovali ve vodě,a pak v noci plánovali budoucnost.Snídali v trávě a cítili se nejšťastnějšími lidmi na světě.Maik začal zpomalovat,a stále víc se mu oči zalévali slzami.A pak začal líčit ten osudný den.Bylo právě takové vedro jako dnes a oni se rozhodli,že půjdou do přírody,kamarádi jim nabídli,že je odvezou autem.Niky byla ten den moc krásná a Maik nevýslovně šťastný.Blížil se večer a oni zašli na diskotéku.Lidi se po nich dívali a říkali,že je to hezký pár.Každý jim záviděl a fandil.Zábava utíkala a oni spolu tancovali celý večer.Líbali se jak jen to šlo.Když diskotéka skončila,každý si sedl do jinýho auta.Naposledy se políbili a pak Maik přijel domů a lehl si.Uprostřed noci mu volali z nemocnice,přivezli těžce zraněnou dívku,která si přeje mluvit jen sním.Maik začal mluvit těžce.Celou cestu jsem běžel a ani nevím jak jsem se tam dostal.Doběhl jsem na pokoj,kde ležela Niky.Její tvář a vlasy byli od krve a u postele seděli její rodiče.V jejích očích byl pohled na který nikdy nezapomenu.Maik mlčel jen chvíli.Ona krásná otevřela oči,a řekla.Moc tě miluji a nechce se mi od tebe odejít,dones mi někdy kopretiny na můj hrob,ať nezůstane prázdný.Měla jsem vás ráda,tebe,rodiče,všechny.Potom usnula a my museli odejít.Její matka se zhroutila a otec ji s klepajícíma rukama podpíral.Chtěl jsem umřít,dávali ji jen malou naději.Celou noc jsem prochodil pod jejími okny,svítalo a začal nový den.Zemřela už ráno na těžké krvácení do mozku.Naposledy mi dovolili se na ni podívat.Pak ji odvezli.Stál jsem na chodbě a oči se mi zalévali slzami.Nechtěl jsem tomu uvěřit,že už se nikdy neobejmem,nepolíbíme.Celý měsíc jsem nikam nechodil.Vykašlala jsem se na školu,ty jsi první s kým mluvím.Stále jsem se vracel na místa,kde jsme spolu byli.Každý den jsem si vyčítal,že jsem nechal jet Niky jiným autem,kdyby jela semnou nic by se nestalo.Prosím tě přijď někdy se podívat a nech si to pro sebe.Jsem strašně sám.Nikdy už nechci mít žádnou holku.Děkuji ti,skončil slovy a odešel.A já slíbila,že přijdu.Cítila jsem,že se propadám hrozně hluboko a nechce se mi zemřít.Jak je ten svět nespravedlivý,ještě parkrát jsem ho viděla.Nikdy nás nenapadlo,že by jsme spolu mohly chodit.Byli jsme kamarádi.Tak plynul čas,Maik a Niky mají na hrobě každý den kytici kopretin,který jsou odemě.Je to měsíc co se Maik zabil v autě.Všichni říkali sebevrazi,ale já vím,že pro něj to bylo vysvobození.Všude je vedro,ticho k zalknutí,jen na hřbitově je nezvyklý chlad.Zůstala jsem sama.Sedím na hřbitově pod rozkvetlou lípou,držím v ruce kytici kopretin a na jejich květy padají slzy.A já vím,že už nikdy nebudu mít takovýho přítele a přítelkyni jako byli oni dva.Tak tu sedím a povídám si snimi.