Tajemství mých očí: 7. Radši na blba než do blba

„No,“ Malang se trochu zarazil, „taky by se to takto dalo nazvat.“ Nakonec souhlasně zakýval hlavou.
„Co po mně chcete? Proč jste mě unesli?“ zeptala se a rozzlobeně semkla rty. Přestože tušila, co jí odpoví.
„Ono to není jasné? Chci, abys pro mě pracovala!“ prohlásil s nehraným nadšením. Nepochybně si už představoval, co všechno s její schopností získá.
„Pracovala? Tohle moc nevypadá jako pracovní pohovor. Vy normálně lidi unášíte, když je chcete zaměstnat?“ nadzvedla jedno obočí a ušklíbla se.
„No, většinou ne. Ty jsi výjimka,“ mrkl na ni.
„Tak to mě nesmírně těší,“ řekla a opovržlivě se ušklíbla. Malang vycítil její ironii a uraženě odpověděl: „Ona tě ta drzost přejde!“ Pohrozil, otočil se a odešel. Neslyšela Malanga zamykat, a tak, když se za ním dveře zavřely, Derassia vyskočila a přiběhla k nim. Zkusila je otevřít, ale marně. Byly zamčené. Nejspíš používal nějaký elektronický zámek nebo něco podobného.
Zklamaně přešla zpět k posteli a s žuchnutím se na ni sesunula. Stulila se do klubíčka a znovu usnula.
Probudilo ji klapnutí dveří. Rozhlédla se, ale nikde nikdo. Prudce se sehnula, aby se podívala pod postel, až skoro spadla na tác s jídlem, který ležel před postelí. S mrzutým brbláním, že si málem natloukla, tác zvedla a začala jíst.
Když dojedla, rozhodl se prozkoumat pořádně celý pokoj. Kdo ví, třeba tu najde nějakou možnost k útěku, i když se jí to nezdálo moc pravděpodobné. A tak vyzkoušela pevnost zámků na oknech i na dveřích, které se pokoušela vyrazit. Vlevo od dveří stála skříň z tmavého ebenového dřeva. Otevřela ji a začala prohledávat jednotlivé poličky. Byly tam různé druhy oblečení různých velikostí. Od elegantních šatů na ramínkách, které byli bez pochyb od nejznámějších návrhářů, přes pyžama až po pohodlné domácí kalhoty. Ale nic, co by se dalo využít k útěku. Pokračovala menší skříní vedle, nad kterou vyselo zrcadlo. Tam našla všemožné řasenky, rtěnky a podobné hovadiny, jak je sama kdysi nazvala. Posledním kusem nábydku kromě postele, který neprošmejdila, byl noční stolek, ale ten byl jejímu zklamání prázdný.
Nakonec to Derassia vzdala a opět si lehla na postel. Chvíli ležela a jen tak znuděně koukala na zeď
„Ach jo, než takhle koukat do blba , tak to bych radši koukala na toho blba Darla,“ pomyslela si.
Znovu usnula, a když se probudila, byla na nočním stolku položená kniha.
„Ovládnutí mysli od Patrica Malanga,“ přečetla nahlas nápis na obalu knihy. Autorem nebyl nikdo jiný, než její věznitel.
„To asi radši budu koukat zase do, než číst jeho stupidní názory a rady,“ ušklíbla se pro sebe, ale pak přece jen hmátla po knize a posléze se do ní začetla.
Podobně to šlo dlouhou dobu. Vždy, když se probudila, objevilo se v pokoji něco, co potřebovala. Nikdy neviděla ani jediného člověka, což i na ní, která moc normálně lidi nemusí, si začalo vybírat svou daň.

Mezitím..

Týden trvalo Ruokovi a Darlovi, než došli k nějaké civilizaci. Po cestě si Darl hodně vytrpěl protože ho Ruok štval pustinou od rána do večera skoro bez přestávek. Kdyby slunce nezapadalo a tma zde nebyla tak temná, že si člověk neviděl na špičku nosu, nejspíš by ho ani nenechal vyspat. Když dorazili k nevelkému městečku, koupili si auto za zbylé peníze a vyrazili na západ. Podle Ruoka přesně někde tam Derassia měla být. V největším obchodním městě této země. V minulosti byli dívky z jejich rodiny unášeny a nečastěji obchodníky, tudíž bylo takovéto město nejpravděpodobnější. Navíc se zde dalo zjistit nejvíce informací, protože se tu scházeli lidé každého typu.
Cesta autem se oběma zdála být nekonečná. Kilometry ubíhaly, ale jim se pořád zdálo, že příliš pomalu, přestože by za pokuty za překročení rychlost zaplatili pěkný balík peněz, kdyby nějaký policista je chytil.
Ale dočkali se. Již z dálky viděli neonovou záři světel vyzývajících ke vstupu do obchodu či klubu. Město to bylo ohavné, všude samý nepořádek a zloději. Když projížděli, auto jim téměř nadskakovalo, jak přejíždělo přes odpadky, které se na cestě hromadily. Viděli nespočet temných uliček přímo vyzývajících k přepadení. Lehké dívkyna ně mávaly každou chvíli. Projeli městem a zastavili se u prvního aspoň trochu slušně vypadajícího hotelu. Auto zaparkovali u vchodu a vešli do budovy. I uvnitř vypadal hotel slušně a proto si vzali dva pokoje.
„Odpočineme si do večera, vymysleme nějaký plán a večer začněme pátrat,“ rozhodl Ruok než se rozešli do svých pokojů.