Jednou

Stojí u stolu uprostřed místnosti. V rukou drží noviny a už po několikáté čte krátký nadpis stále dokola. Jeden jediný kraťoučký titulek jí dokáže změnit celý život. Najednou jí po tváři začne stékat slza. Nejprve je to jenom jedna osamocená slzička, ale hned za ní následuje proud dalších a dalších. Ne, nevěří tomu. Nemůže tomu uvěřit. To není možné.

On chodí po bytě a snaží se na ní mluvit. Ví, že je důležité, aby spolu komunikovali. Chce jí to všechno vysvětlit, ale ona ho neposlouchá.

Vzteky noviny odhodí zpátky na stůl jakoby ony za to mohly. Nijak si však nepomůže, akorát rozbije skelničku mléka. V tu chvíli to ani nepostřehne. I kdyby ano, bylo by jí to úplně jedno. Co to vlastně je jedno rozlité mléko, když ona zrovna cítí takovou bolest a zradu.

Ničí ho, když vidí jak pláče. Ale on za to přece nemůže. Chtěl by jí to vysvětlit. Kdyby mu aspoň věnovala jeden pohled, aby věděl, že ho přece jenom vnímá.

Běží do vedlejší místnosti, kde chvatně vytahuje kufr a začne do něj házet všechno svoje oblečení. Pod ruce se jí připlete i jeho žluté triko. Jak moc ji to bolí. Uvnitř ji to neuvěřitelně svírá a to triko jí ho ještě připomíná. Nenávidí ho. Už tady nemůže ani chvíli nevydržet. Musí okamžitě odejít.

On chodí stále za ní. Mluví na ní, ale ví, že je to marné. Nikdy mu neodpustí, co udělal. Chce ji zadržet, ale ona ho absolutně ignoruje. Jemu to trhá srdce stejně tak jako jí. Nechce, aby to takhle skončilo.

Cestou kolem stolu ještě po očku koukne na noviny a už zase cítí, jak se jí zabodává nůž do srdce. Jak jí to jen mohl udělat? Zabuchuje za sebou dveře od bytu plných vzpomínek. Jaký krásný chvíle spolu prožili, ale teď už je to všechno nadobro pryč. Nasedá do auta. Musí rychle pryč. Chce pocítit alespoň nějakou úlevu, ale nejde to. Snaží se ode všeho ujet. Už nemyslí na nic jiného. Jenom, aby už byla pryč. Ale kde? Kam chce jet? Za ním? To přece nejde. Nemá žádný cíl cesty, zaměřuje se jenom na tu rychlost.

Nechce ji nechat odejít. V takovémhle stavu nemůže řídit. Co kdyby se jí něco stalo? To by si nikdy neodpustil. Rozběhl se za ní, ale už jen vidí její černé auto mizet v dálce. Přece jen to tak nenechá a snaží se stále za ní běžet.

Přes slzy, stékající po její tváři, si nevšímá červeného světla na křižovatce. V té rychlosti si to neuvědomuje, ale tohle je to její vysvobození, na které čekala. Kolem se začnou shlukovat lidé a přivolávat pomoc. Její auto je celé rozmačkané pod předními koly kamionu. Všechen ten zmatek a křik se jí začíná zdát čím dál slabší a vzdálenější. Už se nesnaží bojovat. Nechce žít dál. Nemá proč, nemá pro koho. Jediný, koho kdy milovala ji takhle zradil a odešel. Vlastně se už těší až to skončí.

Vidí, jak se její auto prořítilo křižovatkou. Neměla štěstí, stejně jako on, a do cesty jí vjel kamion. Tlačil jí před sebou několik metrů než se mu podařilo zastavit. To už bylo kolem spoustu lidí a křiku. Chtěl jí nějak pomoct. Ale nemohl. Nešlo to. Jenom tam stál a čekal.

Cítí, jak je jí najednou tak lehko. Je konečně svobodná. Už může jít za ním. Prochází hloučkem lidí kolem nehody a už z dálky ho vidí jak tam na ni čeká. Až ji poskočilo srdce při myšlence, že budou zase spolu. Běží k němu a skočí mu kolem krku. Lásko moje, miluji tě. Už budeme navždy spolu.

Společně odchází ruku v ruce a míjejí sloup, na kterém visí onen osudný titulek z novin. „Man dies in tragic bridge accident.“