Splněný sen

,,Ahoj Honzo." V hlubokém podvědomí slyším, jak někdo vyslovuje mé jméno. Ve skutečnosti ale nevnímám nic jiného, než abych v rámci možností udržel tempo a směr své klátivé, zoufalé a beznadějné chůze. Pod šedivou, místy (časem) proděravělou kapucí se skrývá vrásčitá tvář s neviditelnými šrámy a oči hledící bezvýznamně a nepřítomně do země. Sleduji sice terén pod sebou, zároveň ale nevykazuji sebemenší odhodlání vyhýbat se veškerým nerovnostem a nečistotám, které jsou mi až podezřele často kladeny do cesty.
,,Ahoj Honzo. Slyšíš mě? Nechceš mi doufám tvrdit, že mě nepoznáváš?" Ujdu ještě neodvratné dva kroky a pomalu se začnu otáčet. Přitom ale dbám na to, aby mé pohyby nepůsobily uspěchaně, nebo dokonce
rozrušeně. Ten hlas totiž tentokrát zavnímám a uvědomím si, komu patří. Nikdo přece nemůže pronést prachobyčejný pozdrav s takovou vznešeností
a navíc s tak zřetelnou radostí z našeho setkání. I když si v duchu přemítám spoustu důvodů o nevhodnosti této chvíle ani já nedokážu své potěšení zakrýt.
,,Kláro? Klárko? Jsi to ty? Vždyť to není možné...ty...máš být přece..."
,,V Austrálii? Chceš říct, že mám být v Austrálii?"
,,No...vlastně ano...přesně tam...v Austrálii."
To pro každého obyčejné, pro mě však už roky děsivé slovo, téměř symbolicky zakoktám.
,,Taky jsem byla přesvědčená, že tam strávím zbytek života, jenže ten mě stále dokáže slušně překvapit.
Například teď...Jsem moc ráda, že tě vidím. Víš...když jsem se do Prahy po převratu vrátila, snažila jsem se tě najít, ale váš dům v Hájích už nestojí a jiný nápad, jak bych tě mohla vyhledat jsem neměla. Bála jsem se, co s tebou a tvými rodiči je. Už dvacet let o vás nic nevím."
,,Měla jsi strach, že jsem umřel, nemám pravdu?"
,,Tak jsem to nemyslela."
,,Ale já to vím, nic mi nevysvětluj."

Abych vše uvedl na pravou míru: Minulý měsíc tomu bylo skutečně přesně dvacet let, co Klára zmizela.
Mimochodem mě moc potěšilo, že i ona si pamatuje, kdy jsme se viděli naposled. Tenkrát mi bylo jedenadvacet
a pracoval jsem ve skladu, zatímco Klářini rodiče měli dostatek financí a známostí, aby všem svým třem dětem
zajistili vysokoškolské vzdělání.

Bylo září roku 1975 a Klára měla zrovna nastoupit na vysokou školu ekonomickou. Každý nový školní rok byl pro nás zároveň výročím od chvíle, kdy jsme se poprvé potkali. Prakticky jsme spolu tenkrát už začali snad i chodit, ale mezi námi to vždy bylo...složité.
Tehdy jsme slavili čtvrté výročí našeho dosud (především podle ostatních a mě) dokonalého vztahu. Seděli jsme a popíjeli levné alkoholické nápoje v jedné z těch neuvěřitelně zakouřených komunistických "restaurací" v centru Prahy. Po dvou hodinách dětského hihňání a zamilovaných pohledů Klára najednou zvážní.
,,Honzo, já ti musím něco říct. Vlastně ne, já ti to nedokážu říct...Napíšu ti to a odejdu. Až budu pryč, tak
si to přečti, ano?" Nic neříkám.
Z kapsy vytáhne předem připravený papír a pečlivě ostrouhanou tužku. Během minuty, kterou potřebovala
na napsání těch pár vět jsem očima v rychlosti nahrával do své paměti všechny specifické rysy jejího obličeje.
Věděl jsem, že mám právě teď možná poslední šanci si je na zbytek života zapamatovat. Sotva se ocitnu zpátky
v realitě, Klára je pryč. Jediné, co mi po ní zbylo byl malý zmuchlaný papírek v mé levé dlani. Papírek,
který rozhodne, jak moc krutý osud na mě čeká a také co bude dál s mým životem...
Nesměle jej rozbaluji a s nečekaným, až podivným klidem čtu:

HONZO, NECHCI TĚ RANIT, ALE NEMÁM NA VÝBĚR. MUSÍME PRYČ. MÁME RODINU V AUSTRÁLII, SNAD NÁM POMůŽOU ZAČÍT
ZNOVU NAPLNO ŽÍT. TY VÍŠ, CO PRO MĚ ZNAMENÁŠ, MÁM TĚ MOC RÁDA...ODPUSŤ MI PROSÍM, KLÁRA

V té době samozřejmě věděla, že mám nemocné srdce. Přesto se snažila o tom se mnou nemluvit, dokonce byla
tak taktní, že neprojevila při našich společných chvilkách za dlouhé čtyři roky ani sebemenší náznak lítosti.

Celé ty roky v zahraničí se jistě strachovala, jestli jsem ještě naživu. A já jí teď můžu říct,
když před ní stojím, že její strach se naplnil. Jenže neřeknu. Poprvé během našeho rozhovoru (do této chvíle vedeném v duchu trapných frází) se jí upřeně zadívám do očí. Zdají se mi být jedinou součastí jejího stárnoucího těla, která se nezměnila. Opět v nich spatřím tu mladou, veselou holku. Holku z Prahy 4, Hájí.

,,Nikdy jsem na tebe nepřestal myslet. Každý den mého života jsi byla v mém srdci. Dám ti svoje
telefonní číslo, můžeš mi kdykoliv zavolat. A byl bych moc rád, kdybychom spolu někdy zašli třeba na kafe.
Ale nechám to na tobě."
,,Já taky. Budu se těšit. Měj se fajn."
Ty nejstrašnější poslední slova, které jsem od Kláry mohl slyšet, byla právě tato tři: ,,Měj se fajn."
Nemůžu se mít fajn,. Po zaznění těch slov mým tělem projede mrazivý blesk. Přesto se ale zmůžu na
lehký úsměv a nepatrné kývnutí hlavou. Žádná slova. Předtím dopis, teď mimika a gesta.

---------------------------------------------------

Uplynulo pět měsíců. Neozvala se. Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že by se ozvala. Je pryč. Zase.
Asi je to tak lepší, stejně nechci, aby mě takhle viděla, říkám si pro sebe při pohledu z okna Motolské nemocnice.
Při západu slunce si uvědomím, že je to stále to stejné slunce, které jsme pozorovali zacházet, když jsme
byli mladí a šťastní. Naivní, ale šťastní.
Vím, že nastal konec. S vypětím všech sil natáhnu ruku směrem k šupleti vedle mé postele. Pomalu, s pomocí
dvou prstů vytahuji otrhaný, zažloutlý starý papír a několikrát si přečtu jeho obsah, respektive jen
jednu jeho pasáž:

TY VÍŠ, CO PRO MĚ ZNAMENÁŠ, MÁM TĚ MOC RÁDA...

Pevně jej sevřu mezi prsty, ale po chvíli nesnesitelného ticha jej v bolestech pouštím na zem.
Poslední myšlenky mého života, nehorázně krátkého života, patří i přes všechno utrpení, které
mi způsobila, jí.

Jsem rád, že jsem tě ještě jednou viděl, pomyslím si a zhluboka vydechnu...