Mořský vítr...

Seděla a přemýšlela o tom, co řekla, o lásce, prázdninách, svých touhách a teoriích. Psala-jako obvykle, když byla na mizině a nevěděla, co dělat. Byla zakletou princeznou ve věži, jen princ dělal, že ji nevidí. "Jako obvykle" pomyslela si "prostě ten nepravý typ". Věděla jen jeho jméno... Začala přemýšlet o jednotlivých písmenech a ve své fantazii si s nimi hrála. V krku měla knedlík a trochu jí bylo špatně od žaludku. "Debil jeden" nadávala v duchu "on si sedí s kamarády sotva 100 metrů ode mne a ani se sem nepodívá". Vřelo to v ní, nesnášela ten pocit bezmoci a strachu smíšeného s očekáváním a nadějí. "To bude dobré," chlácholila se "vždyť to přejde, za pár dní už nebudeš snívat o jeho velkých bezpečných dlaních, krku, vlasech, kaštanových očích." Sotva ze svého místečka rozeznala jeho tvář. Seděla schoulená na židli hotelového balkónu, její ruka kmitala rychle po papíře a ona konečně pocítila uvolnění z napětí, které ji předchozí dny tak svazovalo. Zas mohla psát-byla za to šťastná. Všichni kolem spali, jen ona pod noční oblohou, v krátkém pyžamu, vytrvávala. Čekala, žmoulajíc kousek osušky položené poblíž židle. Tušila, jak to dopadne a s ironickým úsměvem se snažila onu pravdu přijmout a smířit se s ní. Ale bylo to těžké, zatraceně těžké. Někdy dokázala být pořádně tvrdohlavá. Vzhlédla k nebi a rukou přejela po talismanu, jež si pověsila na krk pro štěstí, malý přívěsek a řetízek, dostala je od maminky. Nad touhle myšlenkou se trochu rozesmála. Vždyť není malá holka, bylo jí už 17 a automaticky se pokládala za dospělou. Zase zabloudila myšlenkou k němu, právě seděl zády k ní, špatně se ji už na dálku zaostřovalo, ale kvůli němu... Sevřelo se ji hrdlo a do očí vstoupilo trochu slz. "Vzchop se" opakovala si "jsi přece velká holka"...

Kdyby ji nevyhnal ten studený mořský vítr, patrně by tam seděla ještě doteď...