KOCOUR

Seděla schoulená a schovaná před zraky jiných i před sebou samotnou jak myš skrývající se ve své díře a jedině tak odolávající útokům zuřivého kocoura. Života, který ji zahnal do kouta a nedovolil jít dál než do temnoty svého svědomí. A místo slastného předení a lísání se, najednou začal sekat drápy, cenit malé bílé a zatraceně ostré zuby a mrskat vousy. Darmo ji varovali: Nehlaď kočku proti srsti. Nedbala toho.
Kocour Život, její věrný společník, však nedokázal donekonečna příst, když jej jeho paní tahala za ocas, či svazovala nad rozběsněnou řekou lidské marnosti. Nemohl už držet, když z něj rvala chlupy, přestože tomu bylo mnohdy nevědomky. A jak jen by se mohl tvářit blaženě, když byl krmen jen lžemi a přetvářkou ku prospěchu jeho paní.
Občas už nevěřila ani sama sobě a to chtěla, aby jí věřili ostatní. Ničila sebe a svého kocoura také. A tak se Život jednou vzepřel a převzal zodpovědnost. Zahnal ji do kouta odkud není úniku. Byla v ní najednou malá dušička, to neznala, do takové situace se nikdy nedostala. Duše v ní byla teď tak malá, že se nevyrovnala ano dušičce v kocouru Životu v obzvlášť krušných chvílích při jejích pošetilých náladách.
Krčila se v koutě, rozklepané packy přitisknuté v břichu rádoby v sebeobraně. Její oči unaveně avšak popohnány strachem těkaly po místnosti a hledaly únik ze stínu Života.
Teď si někdo říká, jak může člověk, i když nicotný jak myš a na samém dně, chtít opustit stín vlastního Života. Kam by se pak poděl? Ale vezměte si, vstanete do dne jako jindy a najednou na vás zaútočí Rána osudu,vámi způsobená a nakupená, a následně i váš kocour, který již od vašeho narození snášel všechny vaše úlety a rozmary.
Když její malá očka těkala ze strany na stranu, v hlavě se to hemžilo myšlenkami. Co vlastně kdy udělala špatně? A v kocourových pronikavě zelených očích zahlédla jako odpověď další otázku: Co jsi udělala dobře?
Nestačila víc přemýšlet, na druhé straně místnosti se ve stěně rýsovala tmavá puklina paradoxně jako jediný světlý bod.
Unikla kocourovi, svému starému Životu v naději, že nalezne nový. Ale koťata se nezjevují jen tak z čistajasna. Toto zjištění ji tak omráčilo, že tam zůstala, v tmavé puklině ve zdi, s občasným zavrčením jejího starého kocoura zvenčí.
Už se neschovávala, ani v díře, ani v sobě jakožto malé myšce. Zůstala v prázdnu, kocouří ryk se vzdaloval, černé nic kolem rozpínalo.
Po čase byl v tmavé díře na starém vlakovém nádraží nalezen jen její oblek, šedivý kožich, který kdysi mohl být ozdobou. Stejně jako jeho nositelka, než se stala šedou myší a troskou zahnanou do kouta samého dna. Těžko si něco tak zoufalého představit.
Vždyť nelze žít bez Života, ačkoliv může jakožto milý kocourek někdy pořádně poškrábat, když ho hladíte proti srsti…