Prokletý život

Jmenuju se Amy a je mi 17. Trpím strašnýma depresemi, mám sklony k sebepoškozování a jsem satanistka. Začalo to asi tím, když v mých jedenácti letech zemřel člověk, kterého jsem nadevše milovala… a to moje máma. Táta si po roce vzal jinou. Jmenovala se Urschula. Má dnes již devatenáctiletou dceru Deboru. Obě dvě nenávidím a ony nenávidí mne! Táta po dvou letech manželství s Urschulou zemřel při autonehodě a tak žiju jen s těmi dvěmi krávami. Dělali mi samé naschvály a já je musela ve všem poslouchat a posluhovat jim. Asi měsíc jsem je opravdu na slovo poslouchala a dělala co mi řekly, když to bylo proti mé vůli, ale já se proti nim prostě nedokázala postavit. Po měsíci trápení jsem si však řekla, že jim přeci nebudu celý život posluhovat a dělat ze sebe Popelku. Až do té doby jsem byla ateista, v nic jsem nevěřila. Ale v necelých čtrnácti letech, jsem se přes internet seznámila s partičkou, která jak jsem později zjistila bydlela v sousedním městě. Byli satanisti. Našla jsem si o této víře nějaké informace a velmi mě zaujala. Začala jsem o tom číst knížky, sledovala horory a ignorovala každé Urschulino i Deborino volání, ať jim udělám večeři, nalakuju nehty a podobně. A pak přesně v den mých patnáctých narozenin, jsem se seznámila s Lucasem. Byl v našem městě nový, chodil do stejné třídy jako já, byl hezký a sympatický. Okamžitě se do něj zamilovaly holky z poloviny školy a vždycky mohly puknout závistí, když mi dal přednost před nimi. Asi po měsíci, jsme se do sebe hodně bláznivě zanilovali. Začali jsme spolu chodit. Zval mě do kina, na pizzu, na zmrzlinu. Často jsme chodili na zimní stadion, na koupaliště nebo třeba na bowling. Opět do mého života přinesl radost a štěstí. Přesně to co mi minulé čtyři roky chybělo. Po měsíci chození jsme se spolu prvně vyspali. Bylo to poprvé jak pro mě, tak pro něj. Bylo to nádherné! Nechtěla jsem, aby na jeho místě byl někdo jiný. Spali jsme spolu téměř každý víkend. Zdálo se, že Urschula s Deborou už mě nechají na pokoji a já strávím zbytek života v klidu a míru a ještě k tomu zamilovaná po boku kluka jménem Lucas, po kterém toužila snad každá holka. Ale jak už to tak v mém případě bývá, když mám někoho ráda, něco se zvrtne. A to zasáhlo i v tomto vztahu. Lucas jel s kamarády na Aljašku. Každý den jsme si volali a psali. Měl tam být čtrnáct dní. Avšak po deseti dnech, když jsem mu volala, nezvedl to on, ale jeho nejlepší kamarád Thomas. Ptala jsem se ho, proč to vzal on a kde je Lucas. Nejdříve mi to nechtěl říct, ale po chvíli to ze sebe vysypal. Jezdili na snowboardu, ale ne na sjezdovce, ale po horách, kde nebyly vyznačené sjezdovky a bylo tam lavinové nebezpečí. Lucas šel samozřejmě na jednu z těch hor, na tu která patřila mezi ty nejvyšší co tam byly. Kluci ho přemlouvali, aby tam nechodil. Ale on neposlechl. Jel a uprostřed svahu na něj sjela velká lavina. Nejdříve to prý vypadalo, že se z toho dostane, ale pak tam spadla ještě další, mnohem větší lavina a to už neměl šanci uniknout. Takže teď už jsem přišla i o svého kluka. A tady to začalo s tím sebepoškozováním. Potom co jsem zjistila, co se Lucasovi stalo a dorazila jsem domů, zavřela jsem se v koupelně a nikoho tam nepustila. Pak jsem si všimla, že tam na umyvadle leží tátova žiletka. Neměla jsem nejmenší tušení jak se tam dostala, ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Chvíli jsem se pozorovala v zrcadle jak brečím a po tvářích mi stékají černé slzy. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, ale stále jsem nemohla přestat brečet. A pak se to stalo. Popadla jsem žiletku a řízla se do ruky. Byl to řez za mámu, za to že umřela a že tu už se mnou nemůže být. Z rány začala vytékat jasně červená krev. V tu chvíli jsem chtěla všechno vypustit z hlavy, zapomenout a vnímat jen zvuk krve kapající na sněhobílé umyvadlo. Řízla jsem se podruhé. To bylo kvůli tátovi, že si vzal tu blbou Urschulu s její dcerou Deborou. Vlastně, kdyby si jí nevzal, mohla jsem se dostat do děcáku, ale aspoň by mě tam tak nebuzerovali jako ty dvě můry. Poslední říznutí bylo daleko bolestivější a hlubší než dvě předchozí. Věnovala jsem ho Lucasovi, mému miláčkovi, který od včerejška nežije. A to jen kvůli tomu stupidnímu nápadu. Kdo by jel z tak vysoké hory, i když věděl, že tam hrozí lavina? Nikdo, jedině Lucas. Začínám litovat, že jsem tam alespoň nebyla s ním, když už se to muselo stát. Vzpomínám si na každou chviličku strávenou s ním a znovu jsem začala brečet. V tom jsem uslyšela, jak mě volá Debora, ať jí vyperu ten nový sexy top. Kašlu na ní, kašlu na Urschulu, kašlu na všechny!!! Ale stejně si omyju zápěstí a jdu z koupelny. Takhle jsem se od té doby pořád trápila. A teď když píšu tyto řádky a doufám, že si to za nějakých 20 let snad někdo přečte, pláču možná ještě víc, než když Lucas zemřel. Rozhodla jsem se totiž k velkému kroku. Vyhrabala jsem v nočním stolku kudlu, kterou mi táta daroval asi týden předtím, než se stala ta nehoda. Už asi tušíte kam tím mířím. Chci skoncovat se životem. Se životem, který bych mohla trávit s mámou, tátou a Lucasem, kdybych nebyla prokletá. Sednu si an postel, otřu ještě ostrou čepel nože bílým kapesníkem a… zatnu ho do svého už snad 1000x pořezaného zápěstí. Ale tentokrát hlouběji. Mnohem hlouběji. Už přestávám dokonce cítit bolest. Ze zářezu vytéká strašná spousta krve. Tep i dech se mi zpomalují a já pomalu ztrácím vědomí. A doufám, že se někde setkám s mámou, Lucasem a tátou.