Nechal jsi mi vzponíky

Už je to tu zase,už zase sedím,koukám do prázdna a vzpomínám.Vzpomínám na ty chvíle,kdy bylo všechno fajn na ty chvíle kdy nám,bylo fajn.Vím jsou pryč a už se nikdy nevrátí.Jen,protože ani jeden z nás dvou nebyl schopný připustit si vlastní chyby.Chyby,které nám vzali ty krásné chvíle a nechali nám jen vzpomínky.Nám?Proč si pořád nalhávám,že jsme dva – když už tomu,tak dávno není.Nejsi tu,aby si mě utišil,aby si mi otřel slzy,aby si mě rozesmál,aby si mi řekl:“Miluji tě.“Kolikrát si my tyhle dvě prostá slůvka s velkou mocí vlastně pověděl?Bylo to párkrát/ale byly z pravé lásky ne tak jako je tomu teď,kdy ty dvě slova „miluji tě“ poví každý,každému,jako by byla zbytečností a jen tak lítají vzduchem a ztrácejí se v davu/za celý náš dvouletý vztah.Dva roky štěstí,radostí,starostí,úsměvů,slz,nocí s tebou,ale i bez tebe a našeho společného smíchu,který slyším do teď v uších.Slyším,vzpomínám,prohlížím naše společné fotky/z dob kdy jsem ještě byla šťastná/procházím místa kde jsme spolu trávili celé dny.Vzpomínám a přitom chci zapomenout.Tak proč to nejde?Nejspíš toho bylo hodně na to,abych jen ta zapomněla.Vím měla jsem bojovat proti všem a všemu.Já se,ale snažila bojovala jsem do posledních chvil.Bojovala jsem za náš vztah,ale ty si to jen tak vzdal.“Bylo to krásný a bylo toho moc,ale už to tak dál nejde.Každý z nás má svoje chyby,ale ty naše jsou příliš veliké na to abychom s nimi mohly spolu žít.Proto radši odcházím chci si pamatovat jen to krásný a nechci,aby to skončilo hádkami a nenávistí.Odcházím s pocitem,že to ty jsi ta nejlepší kterou jsem kdy poznal,dost si mi pomohla ani o tom třeba nevíš.To tvůj usměv mě pokaždé zlepšil náladu byl to tvůj polibek,který tak sladce chutnal,byla jsi to ty,která mě udělala šťastným.Vím asi jsem nebojoval tolik,jako ty asi jsem měl obětovat víc,nejspíš jsem to byl já,který měl snad víc milovat!Odpusť, i když to asi nejde.“Přitiskl jsi své rty k mým a věnoval mi polibek/ten který prý tak sladce chutná/.Dlouhý a poslední pohled do očí v kterých se začínali třpytit slzy,naše ruce se rozpojily a ty jsi s hlavou skloněnou odcházel.Slzy v očích byly,ale já neplakala.Nepustila jsem je ven tak jako vzpomínky,která mi zůstaly do teď.Pomalu jsi se ztrácel v davu a já si připouštěla,že právě dnes,že právě v tenhle okamžik jsem prohrála.Uvnitř sebe jsem se prala s nenávistí a láskou.A dneska s odstupem času vím,že to sice bolelo/bolí,ale udělal jsi to pro nás dva.Právě teď když sedím,koukám do prázdna a vzpomínám mi došlo,že tvoje poslední slova nebyla pravdivá:“Vím asi jsem nebojoval tolik,jako ty asi jsem měl obětovat víc,nejspíš jsem to byl já,který měl snad víc milovat!Odpusť, i když to asi nejde.“ ---- bojoval jsi stejně jako já,obětoval jsi všechno co jsi měl(hlavně sebe)nemohl jsi milovat víc,než jsi miloval!Jen to: „Odpusť ,i když to asi nejde“ to vážně nešlo,protože nebylo co.Pomalu usínám,přemýšlím a vzpomínám a než usnu zašeptám:“Děkuji,i když jsi mě opustil zachránil si náš vztah,aby neztroskotal jako miliony ostatních.Děkuji,že jsi mi nechal to nejcennější co mám----Vzpomínky na Nás dva.