Kamarádi?

Tato povídka není nikomu věnována. Je plná gramatických chyb, neuspořádaných myšlenek a rozhodně by ji nikdo neměl číst.

Nejprve moje definice slova kamarád: Kamarád je člověk, na kterého můžeš svádět své chyby. Opravdový kamarád se pozná tím, že je na sebe svede sám.

Hugo právě seděl v pohodlně vyhlížejícím křesle ve své klimatizované kanceláři, plné naprosto nesmyslných, dekorativních předmětů. Naproti, v rohu místnosti, se na něj díval kýčovitý slon, který mu jako dárek přivezl jeden z jeho rádoby kamarádů.
Takový ten kamarád, který pořád mluví, a mluví, a mluví, ale stejně nikdy nic neřekne. Skoro by se dalo říct, že čím víc toho řekne, tím míň to dává smysl, takže se do toho sám začne zamotávat a když už je ztracen, tak začne znovu, ale o něčem jiném, ještě nudnějším, něž předtím.
Při pozorném pozorování slona se Hugo nemohl odpoutat myšlenky na sebevraždu. Tato myšlenka ho pronásleduje už ňáký ten pátek. Všechno to začalo, když si uvědomil, že tráví čas s očividnýma hlupákama. Ze začátku mu to dávalo více sebevědomí, připadal si o něco chytřejší když byl se svými hloupými přáteli. Později se to ale zvrhlo nekonečně nudný a stereotypní život plný nudy a myšlenek na sebevraždu.
V tom najednou myšlenka lepší, než se zabít. Pohodlně posazen ve svém pohodlném křesle, koukající se na ošklivého slona, ho konečně napadla myšlenka, myšlenka která ho osvobodila od všech sebevražedných sklonů, které kdy měl. Myšlenka, která by ho mohla osvobodit od všech problémů. Myšlenka na svobodu. Zabít kamarády.
Hugo byl uchvácen svojí geniální myšlenkou, ale trochu ho naštvalo, že na to nepřišel dřív. Vzal do ruky telefon s nápadem zavolat kamaráda do kanceláře. Než vytočil číslo, trochu se zpomaloval, došlo mu, není nejlepší nápad, jen ho tak pozvat a zabít, raději to promyslí. Nicméně času měl dost, pracoval na úřadě jako vrchní úředník který měl v popisu práce dohlížet na bezvýznamné úředníky sedící v těsných přepážkách, vykonávající naprosto nepotřebnou práci, která byla zajímavá asi jako slon v jeho kanceláři. Takže v podstatě nemusel nic dělat…

„Zabít, zabít, zabít….“ přemítal si v duchu, dokonce to spojil s chytlavou melodií zmrzlinářského auta, které zrovna projíždělo pod okny jeho kanceláře. Hugo si vzal tužku a papír a přemýšlel nad tím, jak na to.
„Co vyrábíš?“ zeptal právě, bez zaklepání, vstupující úředník, naprostou shodou okolností bývalý majitel slona. „Super, už nemusím přemýšlet, nad tím, koho zabiji jako prvního.“ Pomyslel si Hugo. „Co pro tebe můžu udělat Václave?“ řekl, s dokonalou přetvářkou, že ho to opravdu zajímá. „Zrovna mi volala Věra, jestli bys nepřišel dnes večer na večeři, máme lososa.“ Než dořekl tuhle větu, stačil se projít po celé kanceláři a skoro na všechno si šáhnul. „Kdo všechno tam bude?“ „Jen my tři.“
„Dobrá tedy, zabiji i tvojí ženu.“ Pomyslel si.

V tom okamžiku se probral v kanceláři, ve svém pohodlném křesle. „Byl to jen sen. Ne, nebyl to sen, byla to vize.“ Popadl sekyrku a vešel do společnosti těžce pracujících úředníků „kamarádů“.