Ledová náruč

Chladné měsíční světlo se procházelo po klidné mořské hladině. Vítr se neodvážil vyzdvihnout jedinou lehkou vlnku. Neodvážil se načechrat jediné stéblo trávy. Bál se pohladit drobné lístky statných stromů. Tichounce a opatrně poletoval mezi skalami. Jednou zavadil o uvolněný kamínek a ten se s rachotem zřítil do temné propasti zapomnění. Poté nastalo opět to děsivé ticho.
Na obloze nesměle zazářily první hvězdy. Chvíli se rozkoukávaly a nakonec se rozzářily naplno. Ovšem ne na dlouho…
Drobná ručka křehké dívky uchopila rudou růži a vyzdvihla ji k obloze. Luna ovšem dívce ani růži nevěnovala pozornost. Dívka zklamaně svěsila hlavu. Růži však stále nabízela své královně. Po chvilce zvedla hlavu a upřela na růži pohled svých hlubokých, smutných očí.
Růže zmrzla.
Dívka se polekala a růži upustila. Ve chvíli, kdy se růže dotkla země, začalo z jasné oblohy padat cosi bílého a ledového.
Sníh.
Sníh okamžitě pokryl celou okolní krajinu. Dokonce ozdobil i dívčiny vlasy. Dívka teď stála uprostřed toho bílého, ledového království. Začínala mrznout. Vykřikla.
Její výkřik probudil vítr. Ten poplašeně vyletěl ze své skrýše a zmateně se začal prohánět op ledové pláni. Nadzvedával oblaka sněhových vloček a přemisťoval je z místa na místo. Tvořil neprůhledné sněhové stěny a hluboké a zrádné závěje. Dívka se snažila jeho řádění zastavit. Prosila ho, aby přestal, že ji ublíží. Vítr ji ale neposlouchal. Byl jako šílený. Nemohl přestat. Nechtěl. Dívka křičela, prosila, bránila se…Nakonec se vyčerpaně zhroutila do té ledové náruče.
Chladné měsíční paprsky dívku pohladily po bledé tváři. Otevřela oči. Ležela na vrcholku holé skály. Pod ní se rozprostírala nekonečná ledová plocha. Pohlédla na oblohu. Zvedla ze země růži a nabídla ji své královně. Luna od ní odvrátila svou tvář. Dívka se smutně zadívala na zmrzlé okvětní lístky. Ty se nepatrně zachvěly a začal se do nich vracet život. Dívka překvapeně zamrkala a položila růži na zem. V místě, kde se růže dotkla země začal sníh tát. Netrvalo dlouho a dívka stála uprostřed zelené louky. Po chvíli zaslechla i šumění moře. Lehký vánek ji čechral vlasy. Rozhlédla se. Luna se blížila k západu. Její vláda se chýlila ke svému konci.
Dívka se postavila na kraj skály. Věnovala své královně poslední pohled a vrhla se vstříc novému životu.

Druhá verze konce:

Chladné měsíční paprsky dívku pohladily po bledé tváři. Otevřela oči. Ležela na vrcholku holé skály. Pod ní se rozprostírala nekonečná ledová plocha. Pohlédla na oblohu. Zvedla ze země růži a nabídla ji své královně. Luna od ní odvrátila svou tvář. Dívka se smutně zadívala na zmrzlé okvětní lístky. Ani se nepohnuly. Vyčerpaně odhodila růži na zem. Rozhlédla se. Neměla na vybranou. Postavila se na kraj skály a věnovala poslední pohled své královně.
Zavřela oči a skočila.
V tu chvíli se okvětní lístky růže nepatrně zachvěly. Začal se do nich vracet život. Sníh zmizel a tráva se začala zelenat. Ledová královna složila svou vládu a sklonila se k západu.