Tma

Ztrácíš se mi…! Ztrácíš se mi ve tmě…! Chci tě zachytit, ale už jsi daleko… Už to fakt nejde… Tvá ruka je pořád dál a dál… Už jsi tak daleko… Není už cesty zpět… Už je tu jenom ta tma… Nějaké černé, tajuplné nic… Nebo spíš něco? Ale co to přesně je? Co můžeš říct o tmě? Je to vlastně takový zajímavý přírodní úkaz, možná se podobá v jádru nějakému víru, kdo ví… Vždyť ji ještě nikdo nikdy neprozkoumal… Ale proč? Možná, že se jenom lidstvo bojí se zjistit, co to vlastně je… Bojíme se výsledku! Přesně tak! Lidstvo přece nemá rádo pravdu… To se raději zahalí do roušky lží a zla…
Tma má ale i druhý význam… A co to přesně je? Jak to můžeš popsat? Je to jistý druh aury, je to kus světa, je to ten pocit, kdy usínáš, a kdy se probouzíš… Je to vlastně něco, co nemůžeš nahmatat, a přece se s ní potkáváš denně… Je s Tebou pořád… I tehdy, kdy ji nečekáš… Třeba i teď, věděl jsi to? Je to kus Tvého světa… Nikdo bys ji nezvládnul přesně popsat a přesto je to Tvůj každodenní chleba, jak se říká… Kde začíná? Kde končí? Je to v tomto světě? Nebo ne? Ale co se děje za ní? Co je tam? Je tam díra, druhý svět, nebo další tma? Nebo… Ne, to jistě ne… Jak na něco takového můžeš vůbec myslet…?!? Zkoušel jsi někdy důkladně pozorovat tmu? Řekneš mi, že to nejde, ale proč? Jak je to možné? Samozřejmě, je tu pokaždé nějaký ten kousek světla, nějaký plamínek světla a naděje, že ještě není úplná tma… Pořád Ti připomíná, že se třeba ještě objeví někdo, kdo Ti pomůže ven… Podá Ti svou pomocnou ruku… Je tu, objeví se a řekne Ti: „Ještě nejsi na světě sám… Máš tu přece mě! Podej mi ruku a nic se Ti nestane… Ochráním Tě! Můžeš mi přece věřit! Ještě nejsi ztracen…Jsi tu s mnou…“ Připomene Ti, že máš ještě chvilku čas, ještě nepřišel Tvůj konec… Ještě tu se můžeš párkrát nadechnout… Ještě tu jsi!!! Napovídá Ti, že po každé noci přijde nové ráno… Jak bys mohl zapomenout… Ale vždyť Ty už na to nemyslíš… Je to pro Tebe samozřejmost… Proč by jsi o tom měl přemýšlet? I to za tebe udělá někdo jiný… Nemusíš se vlastně vůbec namáhat!!!
Ale co když budeš pozorovat tmu a světýlko nikde? Co pak? Pak už je to jistý konec, nebo jenom dnes nevyšlo Slunce? Někdy se to stane, vím to! Bude to nečekané, a tak jiné … Tajemnější a černější než dřív… A nikdy se to nevrátí do starých kolejí… Vím, Země je mocnější než my… Má nás všechny v hrsti, pohrává si s námi, se mnou, s Tebou… Jsme jenom levné pouťové panenky, hračky za pár korun a až ji omrzíme, zahodí nás a najde si někoho jiného… Ale Ty si to pořád neuvědomuješ! Je to zlé, ale Tobě to nevadí, že? Ona se nám jednou pomstí… Cítím to… Ale kdy to přijde? Teď, zítra, za týden, měsíc či rok? Dříve či později? Dožijeme se toho? Nebo to potká až naše děti, vnuky? Těžko říct… Ale ta chvíle se jednou objeví… No možná, že pak… Ne, na to nemůžeme teď myslet… Už je pozdě, tma nás začíná pohlcovat do sebe… Je pořád blíž a blíž, vidíš to? Blíží se k nám jako šelma ke své kořisti, za chvilku na nás skočí a pak… Už nás má v moci… Už se jí neubráníme… Jsme její a Ty s tím nic neuděláš… Ani já ne… Je to dané, je to náš osud, není to žádná sláva, ale smiř s tím… Není to jiné řešení, už ne… Vyčerpal jsi všechny možnosti, ale teď… Nemáš už žádné jiné východisko. Už můžeš jenom žít v naději, že se zítra probudíš a bude den… Vyjde Slunce, ty otevřeš své oči a všechno bude jako vždy. Možná… Žij v naději, protože ta umírá jako poslední… Pak už umírá jen… Ne, na to fakt nemysli… Jenom doufej!