Domeček z karet

Byli Velikonoce letošního roku (2007). Kamarádka volala klukovi. Klukovi, kterého jsem milovala. Klukovi, který pro mně znamenal celý Svět. A co je vlastně můj Svět? Nestabilní domeček z karet! Stačí vzít jediná karta, a je možně /téměř určité/, že celý spadne.
On byl jednou z těch "karet". Ta nejduležitější!!!! On byl tou základní "kartou". A co myslíte? Karta zmizela, a domeček se zhroutil. Ten můj malej, nedůležitej domeček.
Byla to rána, rána která nepřestane bolet. Rána, která krvácí ještě teď, a to už je po lásce. Ale ta rána nezmizela, a také nikdy nezmizí... ta rána je v srdci!
Bylo to asi takhle... najivně jsem si myslela, že mám šanci u kluka, na kterého nemá téměř nikdo.
/A to byla první z mejch chyb!/
Moje najivita došla až tak daleko, že jsem si začala věřit, a díky své kamarádce jsem projevila iniciativu.
/Samozřejmě úplně zbytečně!/
A tahle zbytečnost mě stála můj domeček z karet.
Můj Svět se zhroutil! Moje radost zmizela a vzala si s sebou většinu mé hrdosti.
/Upřimně už dřív nestál můj život za nic, ale teď to bylo horší!/
Měla jsem suprový kamarády... možná i dva... měla jsem super rodinu... nejspíš ve snu... měla jsem lásku milované osoby... NE! Tohle mě dorazilo! Začala jsem dělat kraviny! A s některýma jsem nepřestala!
Přátelé o mně měli strach, ale já to nevěděla. Teda spíž nechtěla vědět!!! Začala jsem se měnit. Možná k horšímu, možná k lepšímu. Nevěděla jsem!
/Ale teď vím, že i tak, i tak.../
Potom jsem si uvědomila, že dělam kraviny a změnila jsem svoje chování, svoje pocity a hlavně city! Snažila jsem se na něj zapomenout a povedlo se mi to! Postavila jsem si svůj malej domeček a doufala, že nezačne foukat vítr /obrazně řečeno/
V tuhle chvíli je to kámoš. Dost dobrej kámoš, ale hlavní je, že i ve mně je to jenom kámoš!!
Teď ale "zafoukal vítr" a já opět nevím kudy kam a snažím se dát dohromady můj malej, neútulnej domeček z karet...