Cold Case: Utopené srdce

Následující příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou osobu ani událost.

~ Červen 1962 ~
Blankytné nebe se odráželo na hladké hladině jezera, jehož zatravněný břeh byl poset dekami a dětmi hrajícími si s míčem. Copaté dívky v plavkách s volánkovými nohavičkami skákaly přes švihadla, jiné pletly věnečky z květin, ty starší jen tak posedávaly nebo se procházely podél vody. Oproti tomu chlapci všeho věku odvážně skákali do jezera, z místa nebo z rozhoupaného provazu na staré nakloněné vrbě.
Zpovzdálí je sledoval muž, nevýrazný třicátník, vlasy měl uhlazené na pěšinku, na bílé košili měl ohrnuté rukávy, dlouhé nohavice hnědých plátěných kalhot si přišlapával bosými chodidly. Nehlídal jen děti, dohlížel také na několik mladíků a dívek, kteří byli s dětmi u vody, aby se nic nestalo.
Zejména sledoval jednu, blondýnku v módních bikinách, která právě přijala od malé dívenky květinu a se smíchem si ji vpletla do vlasů.
„Ještě bychom měly najít jednu pro tebe, Mayo,“ přejela holčičce ukazováčkem po drobném nosíku. Osmiletá Maya se zachichotala a zvědavě prstíčky zkoumala jemný přívěsek na ženině krku. Bylo to malinké srdíčko navlečené na zlatém řetízku.
S křikem se přihnalo několik kluků. Zrovna vylezli z vody, takže byli celí mokří, a jak třepali hlavami, příjemně vlažná voda odskakovala na všechny strany. Ten nejrychlejší byl vysoký, hubený, asi patnáctiletý chlapec s tmavými vlasy a jasně modrýma očima. Padl na kolena kousek od mladé ženy s holčičkou a šibalsky mrkl.
„Půjdete taky do vody, slečno?“
„Možná později, Danny,“ odvětila mu žena. „Nejdřív musíme s Mayou něco najít.“
„Nemůže to počkat?“ trval na svém Danny. „Slíbila jste, že dneska se s náma vykoupete!“ Jeho společníci pohotově přikyvovali. „Pojďte, Ali, prosím…“ naléhal hoch a nespouštěl své pomněnkové oči z ženiny půvabné tváře. Nebyla namalovaná ani se nepodobala filmovým hvězdám, které se objevovaly na titulních stránkách časopisů. Ale když se usmála, dva nepatrné ďolíčky ve tvářích z ní učinily krásku. Byla příjemná a uměla si s dětmi povídat, dokázala mezi ně zapadnout a získat si jejich přízeň.
Na Dannyho pokyn se chlapci zmocnili své táborové vedoucí, a i když se ze všech sil bránila, odtáhli ji k vodě, k místu, kde do jezera zasahovalo dřevěné molo.
Malá Maya napůl zděšeně pozorovala, jak kluci za všeobecného povykování shodili ženu do vody. Vzápětí naskákali za ní, dali si záležet, aby kolem sebe co nejvíc nastříkali. Když se Aliina hlava vynořila nad hladinu, Maya jí zamávala. Vedoucí byla ale natolik zabraná do zábavy s Dannym a jeho kamarády, že si děvčátka nevšimla.

Mladá žena stála kousek od dřevěného mola a dívala se, jak zapadající slunce zbarvuje obzor nad protějším břehem do oranžova a nachova. V posledních paprscích se v trávě u vody něco zalesklo. Žena k místu došla a sehnula se. Mezi vyplaveným dřevem se zachytil zlatý řetízek s drobným srdíčkem.
Hnědovláska si šperk omotala mezi prsty a pozvedla ruku proti ozářenému nebi.

~ 2006 ~
Když detektiv Lilly Rushová z Oddělení vražd dorazila k jezeru, všude už byly natažené žluto-černé policejní pásky a uniformovaní muži hlídali, aby se případní zvědavci nedostali moc blízko místa činu. Lilly zahlédla svého nadřízeného Johna Spillmana, jak mluví s jedním z policistů, a vydala se za nimi. Podlezla pásku a opatrně našlapovala v rozmáčené půdě, do níž se jí bořily široké podpatky bot.
„Dobré ráno,“ pozdravila Spillmana a zdvořile kývla na staršího policistu vedle, který se zájmem zabloudil očima k jejím nohám. Lilly tomu nevěnovala pozornost a soustředila se na nadřízeného. „Kde je tělo?“
Spilmann kývnul dolů ke břehu.
„Už víme, kdo to je?“
„Obávám se, že totožnost nám potvrdí až zubařské záznamy. Z těla toho moc nezbylo, muselo tam dole být už hodně dlouho.“
Lilly se zamračila. „Býval tady letní dětský kemp, ne? Museli jej zavřít někdy…“
„V polovině sedmdesátých let,“ doplnil mladý muž, který se objevil vedle Lilly, aniž by si jeho příchodu všimla. „Promiňte,“ usmál se na ni omluvně. „Jsem Rick Campbell, tohle místo mi patří. Před týdnem jsme se pustili do čištění dna jezera. Nenapadlo by mě, že kromě starých pneumatik a konzerv najdeme i něco takového.“
„Jste majitel tady toho kolem?“ Lilly si jej změřila pohledem. Byl přibližně stejně vysoký jako Spillman, měl široká ramena a ostře řezané rysy v obličeji. Světle hnědé vlasy mu nedbale spadaly do čela. Podle starých džínů a flanelové košile by ho tipovala spíš na jednoho z dělníků než na vlastníka pozemku.
Campbell pokrčil rameny. „Když nepočítám dluhy, bylo to to jediné, co mi otec odkázal. Ale zlobit se na něho nemůžu,“ povzdechl si. „Po tom, co se tu v dvaašedesátém ztratila ta vedoucí, místní letní kempy přišly o svou popularitu. Aspoň tak mi to vysvětlovala máma. Možná to byla výmluva.“
„Ve dvaašedesátém se tady někdo ztratil?“ zbystřila Lilly.
A než stačil odpovědět Rick Campbell, slova se ujal Spillman. „Alicia Kentová,“ vybavil si starý případ. „Ve skladu máme její krabici. Dvacetiletá studentka dějin anglické literatury. Zmizela v červenci 1962 během dětského kempu, žádné stopy, žádný motiv. Žádné tělo. Zmizení nahlásil její tehdejší nadřízený.“
„Můj otec,“ potvrdil Campbell.
Lilly se ohlédla k vodě, odkud právě policisté odnášeli neznámé tělo, zabalené v černém pytli, do přistaveného auta. „Možná máme tělo.“

ODLOŽENÉ PŘÍPADY: UTOPENÉ SRDCE

„Přišly výsledky z patologie.“ Spillman položil na stůl složku plnou popsaných papírů, rozevřel desky a jeden list vyndal, aby se na něj mohli ostatní podívat. Okolo stolu stáli detektivové Kat Millerová, Scotty Valens, Will Jeffries a Nick Vera, Lilly Rushová se opírala o stěnu vedle dveří.
Nick se pustil do studování papírů. „Alicia Kentová. Pohřešovaná od léta šedesát dva, kdy pracovala na dětském prázdninovém kempu jako pomocná vedoucí. Zubař potvrdil totožnost podle starých záznamů. Příčinou smrti byla rozražená lebka.“
„Narazila hlavou na dno jezera?“
„Nebo ji mohl někdo praštit,“ nadhodil Scotty. „Co víme o Alicii Kentové?“
„Nebo o tom kempu?“ připojila se Kat ke Scottyho otázce.
Lilly se ohlédla za sebe. Skrz sklo viděla na Ricka Campbella sedícího za jejím stolem. Prsty pravé ruky poklepával o desku a se zájmem očima projížděl papíry nakupené všude okolo.

„Otec zemřel před třemi měsíci,“ pokrčil Campbell rameny, když se ho Lilly zeptala, „a já tehdy ještě nebyl na světě. Obávám se, že s tímhle vám nepomůžu.“ Po celou dobu z půvabné vyšetřovatelky nespouštěl oči. „Ale možná byste se měli zeptat Diany.“
„Diany?“
„Ano, Diany Slaterové.“ Campbell přikývl a nepatrně se usmál, když ho detektiv Rushová přistihla, jak si ji pozorně prohlíží. „V dvaašedesátém jí mohlo být stejně jako Alicii dvacet, a pokud vím, pracovala v tátově kempu každé léto, dokud to místo nemusel zavřít.“
Lilly zalistovala složkou. „Diana byla v kempu i toho léta.“
„Nejspíš ano. Máma mi vyprávěla, že otec býval rád, když se vedoucí rok od roku neměnili. Víte, některé děti se každé léto znova vracely a bylo dobré, když v kempu potkaly ty samé tváře. Mnohdy vznikala pevné přátelství, která otec nechtěl rozbíjet.“
„A potom se všechno sesypalo,“ doplnila Lilly zamyšleně.
„Tak nějak. Zavření tábora otce zničilo. Už nikdy nebyl takový jako dřív, nic ho nebavilo, u ničeho dlouho nevydržel. Kemp pro něj byl vším.“
„Zjistíme, co se tehdy stalo, pane Campbelle,“ ujistila muže Lilly.
Ten jí úsměv oplatil. „Rád vám s čímkoli pomůžu,“ nabídl ochotně. „A až skončíte, možná bychom mohli… my dva?“ Tázavě povytáhl obočí. „Odmítnete pozvání na večeři?“
„Ještě jsme ani nezačali,“ zastavila Lilly Ricka a nechala jej u svého stolu, zatímco sama se vydala za Kat Millerovou, která už na ni čekala na chodbě.

Čtyřiašedesátiletá Diana Cassidyová žila v centru města. Muž jí zemřel před dvěma lety a jediná dcera žila s manželem a dětmi na jihu Floridy. Ošetřovatelka, která se o ženu starala, toho rána ještě nedorazila. Čas Dianu připravil o husté kaštanové vlasy, šedý zákal ji částečně oslepil a po dávném úrazu se jí úplně nezahojila zranění a musela chodit o holi, aby odlehčila namáhaným kloubům. Přesto když otevřela dvojici vyšetřovatelek, na okamžik se v její vrásčité tváři zablýskl obraz mladé ženy, jíž byla před víc jak čtyřiceti lety.
„Přejete si?“
Kat automaticky předložila služební průkaz. „Detektivové Millerová, Rushová. Oddělení vražd. Mohly bychom s vámi na chvíli mluvit, paní Cassidyová?“
Žena je neochotně vpustila dál. Její byt byl malý, ale poměrně útulný, zařízený s elegancí starých časů. Na stěnách visely zarámované obrazy a černobílé fotografie, starožitný dřevěný nábytek byl naleštěný a Kat na chvíli napadlo, že byt Diany Cassidyové připomíná spíš muzejní síň než domov.
„Ženy u policie…“ přemítala paní Cassidyová cestou do obývacího pokoje, kde pokynula návštěvnicím, aby se posadily na kožený gauč, „… za mého mládí takové možnosti nebyly. Žena se měla vdát a starat se o domácnost a o manžela.“ S námahou klesla do křesla. „Snily jsme o tom všechny. Ale o tom nejspíš mluvit nechcete.“
„Vyšetřujeme zmizení Alicie Kentové,“ sdělila jí Lilly. „Je možné, že byla zavražděna.“
Diana na mladou vyšetřovatelku pohlédla svýma nepřirozeně světlýma očima. „Ali? To už je ale tak dávno…“
„Včera bylo z jezera vytaženo její tělo.“
Stará žena si zděšeně přiložila dlaň na ústa, aby potlačila výkřik. „Našli jste Ali?“
„Ano,“ přikývla Lilly. „A víme, že v roce šedesát dva jste společně pracovaly v letním dětském kempu Eddieho Campbella. Byly jste přítelkyně?“
„Neřekla bych,“ odpověděla Diana po krátké odmlce, během níž si nejspíš tu dobu v duchu vybavovala. „Víte, Ali byla tehdy v kempu poprvé a já jí měla všechno vysvětlit a ukázat. Měla jsem jí radit, když si něčím nebyla jistá nebo když se objevil nějaký problém.“
Kat si udělala několik poznámek do malého bločku. „A objevil se nějaký problém?“
„Bylo to mnohem víc než problém,“ potvrdila stará žena. „Chudák Eddie Campbell nevěděl, jak si s tím poradit…“

~ 1962 ~
Mladá hnědovláska si uhladila před zrcadlem vlasy a stáhla je do bohatého ohonu na temeni hlavy. Kritickým zrakem si prohlédla svůj odraz a usmála se.
Venku za oknem se pomalu stmívalo, oranžové slunce se odráželo od klidné hladiny jezera. Dole z jídelny se ozýval dětský smích a cinkání příborů, byl čas večeře.
Diana se zatočila, až se jí rozvlnila široká sukně světlých propínacích šatů, a opustila umývárnu. Po chodbě šla volným krokem, nikam nespěchala, protože toho dne neměla službu v jídelně. Mohla přijít o něco později, o děti se měla postarat jiná vedoucí.
„Ještě jednou a končíš tady, rozumíš?“ rozzlobený hlas vycházel z pokoje Eddieho Campbella, hlavního vedoucího a současně ředitele kempu. Diana zpomalila a nakonec se úplně zastavila, protože poznala druhý hlas.
„Ale pane…“ pokusila se za dveřmi bránit Alicia, „tak to není!“
„Přijal jsem tě, protože mě o to požádala tvoje matka, Alicie,“ pokračoval Campbell. „Předpokládal jsem, že chápeš zodpovědnost, která na tebe padá při práci s dětmi. To, co se stalo tam u jezera, je naprosto nepřípustné, rozumíš?“
„Ano, pane, ale -“
„Nechci nic slyšet. Odteď se budeš od toho chlapce držet dál. Pokud ne, bude to pro tebe mít vážné následky. A toho hocha hned zítra ráno přeřadím k Dianě.“
Diana zaslechla blížící se kroky a pospíšila si ke schodům. Za jejími zády se otevřely dveře a na chodbu vyšla sklíčená Alicia a za ní rázně kráčel Eddie Campbell.

~ 2006 ~
„O co šlo v té hádce?“ zeptala se Lilly, když paní Cassidyová dovyprávěla.
Žena na vyšetřovatelku pohlédla. „O jednoho ze starších chlapců. Myslím, že se jmenoval Danny… Ano, byl to Danny. Víte, stávalo se to pořád, na tábor jezdili čtrnácti i patnáctiletí chlapci a nezřídka se platonicky zamilovávali do nás vedoucích…“
„Danny se zamiloval do Alicie?“
„Nejen to,“ odtušila Diana. „Tehdy to bylo vzájemné.“ Potřepala hlavou. „Jak jsem řekla, pro Ali to byl první tábor, ještě nevěděla, jak si v některých situacích poradit. Neuměla si udržet od dětí odstup, často jako by patřila k nim, nechovala se jako vedoucí, ale jako dítě.“
„A Campbell na to přišel?“
„Nějak to zjistil, nevím jak,“ přikývla Diana. „Scházeli se vždycky před večeří u mola – nebylo těžké zjistit, že se něco děje. Campbell poté Dannyho přiřadil ke mně a nařídil mi, abych ty dva udržela od sebe. Přirozeně mi neřekl proč, ale já si toho spoustu domyslela. A potom se mi Ali sama svěřila.“
Lilly podala při loučení Dianě vizitku. „Mnohokrát děkujeme, paní Cassidyová. A kdybyste si ještě na něco vzpomněla, zavolejte mi, prosím.“

Ráno na Lilly v kanceláři čekal Rick Campbell. Na sobě měl opět džíny, ale tentokrát si oblékl čistou bavlněnou košili, a když ženu spatřil, rychle si pročísl rukou vlasy, aby jim dal aspoň nějaký tvar. Usmál se.
„Dobrý den.“
Lilly odložila kelímek s kávou z automatu na stůl. Kývla na pozdrav a přešla hned k věci, jak měla během vyšetřování ve zvyku. „Potřebovali bychom nějaké staré záznamy nebo tak něco. Hledáme jednoho z chlapců, kteří byli v dvaašedesátém na tom táboře, Dannyho.“
„To by neměl být velký problém,“ souhlasil Rick, „všechno by mělo být v krabicích v garáži. Ještě jsem neměl čas to protřídit.“
„Máte záznamy vašeho otce?“ Lilly ani nedoufala, že to bude tak snadné. Už se viděla, jak hodiny sedí v archívu a probírá se stohy dokumentů, které jsou pro případ zcela bezcenné.
Rick Campbell k ní vzhlédl. „Po zavření kempu si to všechno nechal, neměl to srdce vyhodit tolik důležitou část svého života. A od jeho pohřbu jsem ještě neměl čas si nad jeho věci pořádně sednout. Myslel jsem, že bych v těch krabicích mohl najít něco užitečného.“
„Vážně chcete znova otevřít otcův dětský tábor?“
„Je jiná doba,“ odvětil Campbell s lehkostí a bez zaváhání, jako by na podobnou otázku odpovídal už nesčetněkrát, „dneska už si nikdo nepamatuje, co bylo před čtyřiceti lety. A letní tábory jsou momentálně hodně populární.“
„Mohu se vás na něco zeptat?“ Lilly zaváhala, přemožena Rickovým upřeným pohledem. Uvědomila si, že už dlouho se na ni žádný muž takhle nedíval. Musela se zhluboka nadechnout, aby se dokázala znova zaměřit jen na práci. „Co když se ukáže, že případným vrahem byl váš otec?“
„Můj otec?“ Campbell se tlumeně zasmál. „Promiňte, ale nenapadá mě jediný důvod, proč by můj otec někoho zabíjel. Zmizení té ženy jej nakonec dovedlo ke krachu. Zničilo to pověst tábora – a to byl konec, rodiče tenkrát nechtěli posílat své děti do míst, kde se ztrácí lidi.“
Lilly chápavě přikývla. „V pořádku, jen jsem se zeptala. Musíme prověřit všechny možnosti.“

Jasně modré oči svítící z vousaté tváře devětapadesátiletého muže prozradily Dannyho Franklina, patnáctiletého vytáhlého chlapce, který byl kdysi nejmenovaným vůdcem svých vrstevníků. Dnes žil v jedné z klidných čtvrtí na předměstí, obklopen milující rodinou, dětmi a vnoučaty. Když jej detektivové Scotty Valens a Nick Vera našli, probíhalo na rozlehlé zahradě odpolední grilování pro nejbližší známé a sousedy.
Dveře jim otevřela Dannyho manželka a pozvala je dál. Danny přišel za chvíli, s vysokou kuchařskou čepicí na hlavě a se zástěrou obepínající jeho robustní postavu. Když spatřil vážně se tvářící vyšetřovatele, čepici sundal a zavolal na manželku, aby držela ostatní na zahradě, že to rychle vyřídí a vrátí se za nimi. Pokorně odvedl Scottyho a Nicka do kuchyně, kam nebylo ze zahrady moc dobře vidět.
„Ať se jedná o cokoli, nechci, aby do toho byla vtažena moje rodina,“ vysvětlil úsečně.
„Pamatujete se na Alicii Kentovou?“
„Když řeknu že ne?“ Franklinovy oči byly chladné a odtažité. „Podívejte, je to už dávno a já mám rodinu. Proč bych se s vámi měl bavit o věcech, které byly bezvýznamné už tehdy?“ Udělal krok, jako by chtěl odejít, ale Scotty mu zastoupil cestu.
„Třeba proto, že máme Aliciino tělo s proraženou lebkou. Nechcete ani vědět, kde jsme ho našli?“ Scotty byl stejně neústupný jako Franklin. „Pod starým molem, kde jste se tajně scházeli.“
„Víme, že vás Eddie Campbell jednou přistihl,“ připojil se Nick. „Chceme vědět, co se stalo.“
Daniel Franklin oknem vyhlédl na zahradu, kde si jeho vnoučata hrála s míčem, zatímco jejich rodiče postávali v družném hovoru ve stínu pod stromy. „Snažte se mě chápat,“ zašeptal. „Byl jsem ještě kluk a ona byla tak krásná… Nic z toho jsme neplánovali, prostě se to stalo.“
„Co přesně se stalo?“
„Byl jsem zamilovaný teenager. A ona…“ pokrčil rameny, „dodnes nevím, co na mně viděla.“

~ 1962 ~
Čekal na ni u mola, plátěné kalhoty měl vyhrnuté ke kolenům a tričko se znakem kempu držel zmuchlané v ruce. Mokré vlasy mu spadaly do čela a vzadu nad krkem se mírně vlnily. Stále nemohl uvěřit, že odpověděla na jeho psaníčko, které jí tajně podstrčil po obědě.
Od první chvíle, kdy ji spatřil vystupovat z autobusu, věděl, že ji miluje. A podle toho, jak na něj byla milá, i přes svou dosavadní nezkušenost odhadl, že se o něj taky zajímá. Proto se osmělil a napsal jí, aby přišla k molu – a ona mu odpověděla, že se před večeří pokusí vyklouznout.
Danny byl šťastný. Nervózní a napnutý jako struna, ale šťastný.
Netrpělivě žmoulal tričko a děsil se možnosti, že si to rozmyslela. Že teď sedí v jídelně s ostatními a večeří. Že na něj zapomněla. Nebo ještě hůř – že to celé byl jenom vtip.
Zaslechl kroky a ohlédl se.
Alicia se zastavila kousek od něj, na sobě krátké šortky a tričko podobné tomu, které si on před chvílí svlékl. Zlatavé vlasy měla stažené do ohonu a krátké pramínky nad čelem přidržovala z obličeje hadrové čelenka. Dívala se na něj, z tváře bez výrazu nedokázal nic vyčíst, jako by ona sama ještě přesně nevěděla, jak se tvářit.
„Přišla jste,“ vydechl. Srdce mu divoce bušilo a kolena se mu třásla. „Bál jsem se, že nepřijdete.“
„Proč jsem tady, Danny?“ Ani se nepohnula. „Neměla bych tady být. A ty taky ne.“
Musel odvrátit pohled. „Nevím, jak to říct,“ zamumlal. Večerní větřík si pohrával s hladinou jezera, drobné vlky byly uklidňující.
„Říct co?“
„Říct vám, jak jste krásná…“
Když chlapec vzhlédl, mladá žena stála vedle něj, vyděšená jeho slovy a zároveň ohromená odvahou a smělostí, že je vůbec vyslovil. V jejích očích nebyla lítost ani odmítnutí, Danny v nich četl ty samé pocity, které naplňovaly jeho. Pozorně studoval její tvář a potom udělal něco, k čemu sbíral odvahu už několik dní. Naklonil se a lehce se dotkl svými rty jejích. Alicia neucukla, jako by to udělala spousta dívek Dannyho věku, naopak se nechala do polibku vtáhnout, dovolila mu, aby jí rozpustil vlasy a zabořil do hustých pramenů dlouhé štíhlé prsty.
V tu chvíli mezi nimi neexistoval rozdíl let, svět kolem se zastavil a zmizel.
Odstoupili od sebe a Danny Alicii upravil neposedné vlasy za ucho. Těžce polkl a matně si vybavoval, že musí začít opět dýchat.
„Proč jsi to udělal?“ hlesla.
„Neměl jsem?“
Skousla si ret. „Ne,“ ale odpověď nezněla tak přesvědčivě, jak by si byla přála.
„Už to neudělám.“ Do tváří se mu nahrnula krev a Danny celý zčervenal, jako dítě, které přistihnou při nějaké špatnosti. „O-omlouvám se.“ Vyhnul se pohledu do její tváře a chtěl co nejrychleji zmizet.
„Počkej!“ promluvila k jeho zádům. Třemi kroky jej dostihla, vzala jeho hořící tváře do svých studených dlaní a tentokrát to byla ona, kdo začal líbat první.

~ 2006 ~
„Alicia Kentová byla vaše vedoucí,“ svraštil Nick čelo a nedůvěřivě pohlédl na Dana Franklina. Představil si jej jako chlapce, který u jezera svádí dospělou ženu.
Franklin odevzdaně přikývl. „Byla mnohem zajímavější než všechny dívky mého věku. Vás nikdy nezajímaly starší ženy právě proto, že byly vyspělejší než vaše vrstevnice?“
Nick se Scottym si vyměnili postranní pohled. Nick pobaveně odfrkl.
„Eddie Campbell na váš vztah přišel a pokusil se vás rozdělit,“ rozhodl se Scotty ignorovat Franklinovu poznámku a pokračovat ve vyšetřování. „Taky víme, že pověst kempu pro něj byla tím nejdůležitějším na světě…“
„Myslíte, že Ali zabil Eddie Campbell?“
„Myslíte, že ne?“ namítl Nick.
Franklin potřepal prošedivělou hlavou. „Eddie mě tehdy přeřadil k jiné vedoucí a tím to pro něj skončilo. Nebyl to žádný hlídací pes, nerad řešil složité problémy.“
„Scházeli jste se dál?“
„Milovali jsme se,“ odpověděl Franklin. „Mám rodinu a svou ženu miluju, ale Ali byla první velká láska. Chtěl jsem s ní být navěky… Na takové se nezapomíná.“
Scotty zamyšleně mlčel, tak další otázku položil Nick. „Napadá vás někdo, kdo by mohl chtít Alicii ublížit?“
„Nevím, zda by zašla tak daleko,“ přemýšlel muž nahlas, „ale možná Julia. Julia Swansonová. Myslím, že do mě byla tehdy zamilovaná. A jednou nás s Ali viděla u mola.“
„A tahle Julia… žárlila na Alicii kvůli vám?“
„Byla to ona, kdo o nás řekl Campbellovi,“ vysvětlil Franklin. „Nejspíš doufala, že hlavní vedoucí pošle Alicii za trest domů, a ona tak bude mít volnou cestu. Aspoň mi to tak jednou řekla.“
Ze zahrady se ozvaly radostné dětské výkřiky a do kuchyně vtrhnul asi šestiletý chlapec. „Dědo, dědo, všechno už je hotové!“ Velkýma zvědavýma očima si prohlédl dva neznámé muže, kteří si s dědečkem povídali, a zachichotal se. „Máme další hosty?“
„My už budeme muset jít,“ odvětil mu Scotty. Potom se obrátil na Daniela Franklina a podal mu malou kartičku. „Děkujeme za vás čas. A kdyby něco, dejte nám vědět.“

Rick Campbell na Lilly čekal na schodech před vstupem do policejní budovy. Když ji spatřil přicházet po chodníku, vyskočil ze země a vyšel jí naproti. „Našli jste Dannyho?“ vyhrkl na ni bez pozdravu. „Už víte, že můj otec tu dívku nezabil?“
„Váš otec zůstává stále jedním z podezřelých.“
„Ale říkal jsem vám, že jej to zmizení zruinovalo.“
„Já vím,“ přikývla Lilly a pomalu pokračovala v cestě do kanceláře, „a ráda bych vám hned teď řekla, že váš otec je v tom nevinně. Ale ještě nemám důkaz.“
„Čím bych vás mohl přesvědčit?“
Lilly se zastavila ve dveřích. „Alicia Kentová zemřela. Mohla to být nehoda, sebevražda, nebo ji někdo zabil. Přineste mi věrohodné důkazy o prvním nebo druhém, nebo přede mě postavte jejího vraha. Dokud si nebudu jistá, váš otec zůstává podezřelý. Když pomineme potíže, které mu to způsobilo, měl dobrý důvod zbavit se ženy, která měla milostné pletky s jedním z chlapců. Sám jste říkal, že dobrá pověst byla pro kemp to nejdůležitější. Jak by se podle vás tehdejší společnost dívala na místo, kde vedoucí beztrestně svádí děti?“
„Můj otec není vrah,“ trval na svém muž a jeho podmanivý hluboký hlas způsobil, že mu Lilly téměř uvěřila. „Vsadil bych na to všechno. Pokud se ukáže, že to byl on, nemusíte na tu večeři.“
„Ještě jsem neřekla, že půjdu.“ Lilly se otočila a zmizela v budově. Měla spoustu práce.

Julii Acklesovou k výslechu přivezl její o několik let mladší manžel. Žena přišla v elegantním kostýmku, pečlivě namalovaná a učesaná, s chirurgicky vyhlazenými vráskami a malou kabelkou, do níž se jí mohly vejít jen nejnutnější drobnosti. Od první chvíle byla odměřená a téměř uražená, že musí ztrácet čas s policií.
„Pamatujete si na Dannyho, Julie?“ Lilly seděla proti ní ve výslechové místnosti na konci chodby. Kousek od ní stál Will Jeffries a u dveří Scotty Valens. Za zrcadlovým sklem tušila nadřízeného Johna Spillmana, který odtamtud dohlížel na výslech.
Chladné světlé oči v Juliině tváři se zaleskly. „Měla bych?“
„Dobré, připomenu vám Dannyho Franklina. Léto v dvaašedesátém, tábor u jezera, náhlé zmizení vedoucí Alicie Kentové, s níž se Danny scházel.“
„Šedesát dva?“ Žena pohrdavě odfrkla. „Je to dávno. A já v dětství strávila spoustu prázdnin na táborech. Rodiče pracovali a nechtěli, abych zůstávala doma sama.“
„Víme, že jste byla do Dannyho zamilovaná,“ přidal se Will.
„Patřilo to k té atmosféře. Každý byl v létě zamilovaný. Nemůžete chtít, abych si všechny ty platonické lásky pamatovala…“
Will se posadil do čela stolu. Jeho rozložitá postava a vážný výraz ve tváři měly ženu lehce zastrašit, ale nestalo se tak. Julia Acklesová cítila převahu. Nic na ni neměli, klidně by mohla donekonečna opakovat, že žádného Dannyho nezná a neznala, a oni by s tím nemohli nic dělat. Ale na druhou stranu… neměla přece co skrývat.
„Dobře,“ svolila milostivě, „řekněme, že si na to léto v dvaašedesátém vzpomínám.“
„A co Danny?“
Julia přikývla a přes tvář se jí mihl stín minulosti, stín dívky, která se ze všech sil snažila upoutat pozornost. Svých rodičů, svých přátel, vedoucích na letním táboře, ale hlavně jednoho patnáctiletého hocha, který měl ale oči pro někoho jiného. Pro někoho, s kým se Julia tehdy nemohla srovnávat.
„Danny byl typický frajírek. Měl charisma a mladší kluci – vlastně všichni kluci – ho považovali za svého vůdce. Co řekl Danny, to se stalo zákonem. Dívky na něm mohly oči nechat.“
„A vy taky,“ doplnil ji Will.
„Ano, i já,“ připustila Julia. Během těch několika vyslovených vět přestala být tou odměřenou aristokratkou, která před chvílí vstoupila do výslechové místnosti. Ponořila se do minulosti a všechny dávno zapomenuté nebo jen potlačené pocity byly zpět. Uražená ješitnost a vztek. Touha vyniknout. Věčné přání být v centru dění. „Ve čtrnácti je pro člověka každá láska věčná, jediná, nenahraditelná. Udělala bych cokoli, aby si mě všimnul, aby mě například hodil do vody nebo mi podstrčil psaníčko…“
„Tak, jako se choval k Alicii Kentové?“ vzpomněla si Lilly na to, co vyprávěl Daniel Franklin.
„Nesnášela jsem ji,“ připustila Julia. „Byla to táborová vedoucí, ale vůbec se tak nechovala. Když jsem zjistila, že se s Dannym scházejí u jezera, okamžitě jsem to ohlásila. Doufala jsem, že bude mít potíže, že ji ředitel kempu vyhodí.“ Trpce se ušklíbla. „Jenomže ten chlap byl neschopný hlupák. Nic neudělal.“
Will povytáhl obočí. „Tak jste se rozhodla jednat sama?“
„Chcete říct, že jsem Alicii zabila?“ Julia se rozesmála vysokým afektovaným smíchem. „Prosím vás, to musí být hloupý vtip.“ Do tváře se jí vrátil původní odtažitý a nadřazený výraz. „Nemusela jsem udělat vůbec nic – odplata přišla sama.“
„Opravdu?“
„Přijel Aliciin snoubenec Ben.“

~ 1962 ~
Na vyštěrkovaném parkovišti kousek od jezera zastavila červená corvetta a z ní vystoupil vysoký muž s uhlazenými vlasy, oblečený z perfektně padnoucím vycházkovém obleku. Béžové kalhoty měly pracně nažehlené ostré puky, sportovní košile byla ležérně nedopnutá a sako nesl volně přehozené přes rameno. Vykračoval zlehka a hvízdal si do kroku. Několik dětí vracejících se z lesa zůstalo ohromeně stát.
Muž došel ke skupince a usmál se na dospívající dívku. „Ahoj, jsem Ben. Nevíš, kde bych našel Alicii Kentovou?“
„Ali?“ Julia polkla. Neznámý Ben jí připomínal herce, jehož film viděla v kině před odjezdem na tábor. „Já… ona…“ koktala dívka a upírala vykulené oči na muže před sebou, „asi bude ještě dole u vody.“
„Kluci uklízí odpadky,“ přispěchala jí na pomoc malá Maya, „Ali je tam hlídá.“
„Děkuju, maličká.“ Ben pohladil Mayu po hlavě a vydal se po prošlapané pěšince k místům, kam se děti chodily koupat. Stačilo ujít několik kroků a spatřil svou půvabnou snoubenku, jak stojí uprostřed louky s květinovým věnečkem na hlavě, zatímco skupinka chlapců kolem sbírá papírky do připraveného pytle. Tolik se na Alicii těšil, že si nevšiml, že nejde sám. Julia mu byla nenápadně v patách. Byla zvědavá, co hezký Ben může chtít zrovna Alicii.
„Ahoj, lásko,“ pozdravil mladou ženu Ben. „Překvapení.“
Alicia viditelně strnula. „Bene? Co tady děláš?“
„Přijel jsem tě navštívit. Copak nemám právo vidět svou milovanou nastávající?“
Vykroutila se z jeho pokusu o objetí, v zádech cítila spalující nenávistný pohled jednoho z chlapců. Danny přestal sbírat smetí a jen stál.
„Před dětmi ne,“ zašeptala Alicia.
„Proč ne?“
„Protože…“ Odhodlaně se nadechla. „Musíme si promluvit, ale ne tady, Bene. Počkej na mě v táboře, já tady na to dohlédnu a přijdu za tebou.“
Muž se zamračil. Očima prolétl pětici chlapců, kteří už nyní dočista zapomněli, proč na louce zůstali. Mávl rukou. „Běžte!“ křikl na ně. „Práce skončila, máte volno!“
Hoši vyčkali, dokud Alicia nešťastně nepřikývla, a pomalu se loudali zpět k chatkám. Danny šel jako poslední, jen velmi neochotně se vzdával možnosti dohlížet na to, co se bude dít. Když cestou míjel ve vysoké trávě skrčenou Julii, jako by ji ani neviděl.
„Tak co se děje?“ nechápal Ben.
„Tohle není nejlepší místo…“
„Chci to vědět, Alicie. Jsi moje žena -“
„Nejsem,“ vyhrkla prudce Alicie. „A nebudu, Bene. Neprovdám se za tebe.“
„Neprovdáš? Co to povídáš?“ Jako omámený sledoval, jak si dívka sundává z prsteníčku kroužek s kamenem, který jí před dvěma měsíci koupil. Tehdy přijala nabídku k sňatku… „Všechno je připravené.“
„Rozmyslela jsem si to.“
Ben si okamžitě spočítal dvě a dvě. „Máš někoho jiného? Někoho tady?“ Zaklel. „Věděl jsem, že tě sem nemám pouštět. Měli jsme se vzít už na jaře.“
„Nikdo jiný v tom není,“ zalhala, se zrakem upřeným k místu, kde ještě před okamžikem mohla rozeznat Dannyho záda. Bylo to bláznivé, právě zahazovala celou svou budoucnost kvůli patnáctiletému chlapci… Ale nemohla si pomoct. Nemohla by se provdat za Bena. Nemohla. „Myslela jsem, že tě miluju.“ Potřepala hlavou. „Ale není to tak.“
„Takhle to nenechám. Jsi moje.“

~ 2006 ~
„Alicia měla snoubence?“
Julia spokojeně přikývla. „Nebyl zrovna nadšený tím, jak dopadla jeho návštěva.“
Scotty s Lilly na sebe pohlédli. Odmítnutý snoubenec představoval podezřelého, který bude potřebovat zatraceně dobré alibi.
„Děkujeme, paní Acklesová.“

„Kdyby se na tebe pár týdnů před svatbou vykašlala snoubenka kvůli někomu jinému, zabil bys ji – nebo jeho?“ zeptala se Lilly kolegy, když Will odešel vyprovodit Julii Acklesovou. Scotty pokrčil rameny.
„Ben nejspíš zvolil možnost A.“
Lilly si unaveně promnula spánky. „Nemám ráda tyhle milostné trojúhelníky, připomínají začarovaný kruh, z něhož není úniku.“
„Pokud z trojúhelníku neuděláš přímku,“ pousmál se Scotty a jemně jí mimoděk položil dlaň na rameno. Potřebovala povzbudit.

„Benjamin Whalley je mrtvý,“ sdělil vyšetřovatelům Spillman, když se druhého dne sešli na pravidelné ranní poradě v jeho kanceláři. „Zemřel před pěti lety na rakovinu.“
„Takže slepá ulička,“ zamračil se Nick Vera.
„Možná ne.“ Spillman kývnul hlavou k prosklené stěně, za níž bylo skrz žaluzie vidět přibližně třicetiletou ženu. Seděla na židli za jedním ze stolů a na klíně svírala lepenkovou krabici. „Bethany Whalleyová, Benova dcera. Po Aliciině zmizení se oženil a prožil spokojený život…“
„… který ukončila rakovina,“ dodal Nick s notnou dávkou sarkasmu.

„Dobrý den, slečno Whalleyová,“ pozdravil Scotty ženu.
Bethany se pousmála. Měla oči svého otce, ale ostatní rysy symetrické tváře Bena Whalleyho ničím nepřipomínaly. „Jsem paní, po svatbě jsem si nechala dívčí jméno.“
„Promiňte.“
„V pořádku.“
Scotty nad nedorozuměním v duchu mávnul rukou. „Prý pro nás máte něco, co by nám mohlo pomoci s případem smrti Alicie Kentové.“
Bethany Whalleyová položila krabici na stůl před sympatického vyšetřovatele. „Věděla jsem, že byl otec ještě před mou matkou zasnoubený s někým jiným. Ale až teprve po jeho smrti jsem zjistila, jak to s tou druhou ženu bylo. Miloval ji, víte?“ V očích se jí zaleskly slzy. Zamrkala. „Každé dítě si přeje, aby jeho rodiče měli vždycky jenom jeden druhého… Ale můj otec měl kromě mámy ještě tohle.“ Otevřela krabici. Byla plná starých zažloutlých fotografií, dopisů na jemném papíru, v igelitovém pytlíku byl pečlivě uložený pramen světlých vlasů. „Když jsem to našla, chtěla jsem to celé vyhodit. Spálit. Ale nemohla jsem…“ Povzdechla si. „Táta měl důvod, proč se těch věcí nezbavil… a já na to nemám právo.“
„Můžu?“ Scotty se natáhl ke krabici a vyndal jeden z dopisů, který ležel úplně nahoře. Otevřel jej a prolétl ho očima. Písmo bylo drobné a úhledné a datum odkazovalo několik měsíců před Aliciinu smrt.
„Možná by vás mohlo zajímat tohle.“ Bethany sáhla mezi papíry a podala jeden z nich Scottymu. „Váš kolega říkal, že podezíráte mého otce, protože Alicie zrušila zasnoubení…“
„To je pravda.“
„Čtěte,“ pobídla žena vyšetřovatele.

~ 1962 ~
„Byla jsem hloupá,“ povzdechla si Alicie. Seděly s Dianou u dohasínajícího ohně a hlídaly, dokud rozžhavené uhlíky úplně neuhasnou. Před hodinou skončil táborák pro děti, které se nyní chystaly do postelí. „Ben se o mě postará, nebudu mít tak špatný život, když se stanu paní Whalleyovou.“
Diana zamyšleně sledovala zbytky ohně. „Vrátíš se k němu?“
„Danny je přece ještě kluk, po prázdninách se vrátí do školy a zapomene, že jsem kdy existovala.“ Letní pobláznění bylo pryč, v Alicii vyhrála racionální žena, žena stejná jako tisíce ostatních, toužící po jediném… „A já chci rodinu a děti, chci malý domek se zahrádkou, možná psa… Ben mi tohle všechno dá.“
„Zahráváš si.“
„Miluje mě. A já ho mám taky ráda. Bude to dobrý manžel a skvělý otec.“ Pokývala hlavou, jako by ještě potřebovala přesvědčit sama sebe. „Odpoledne jsem mu napsala dopis. Omluvila jsem se za svou ukvapenost. Chci se za něj provdat… pokud ta nabídka pořád platí.“
Diana se na ni ohlédla přes rameno. „Myslíš, že ti odpustí? Třeba už má někoho jiného.“
„Co to povídáš?“
„Já nevím. Ale stává se to.“
„Jsou to teprve dva týdny, to by neudělal!“
„Ty jsi mu vrátila prstýnek po dvou týdnech tady s tím klukem…“
„Byla to chyba,“ Alicii přeskakoval hlas potlačovanými vzlyky, „vůbec nevím, co mě to napadlo.“ Byla rozhodnutá. „Zítra pošlu dopis Benovi a řeknu Dannymu, že už se nebudeme scházet. Není to správné.“

~ 2006 ~
„Dopis je datovaný jen několik dní před její smrtí,“ Scotty zkontroloval datum v rohu prvního listu. „Co jí váš otec odepsal?“
Bethany Whalleyová neparně pokrčila úzkými rameny. „Celé roky si schovával každý detail, který mu tu ženu připomínal. Jsem si jistá, že její omluvu přijal. Vzali by se, kdyby…“
„… kdyby nezemřela?“
„Ano.“
„Děkujeme, Bethany.“
Scotty už se chystal zvednout a vyprovodit ženu k východu, ale ona znova sáhla do krabice a položila na stůl další lístek, tentokrát nikoli na dopisním papíru, ale jen proužek papíru utržený z kreslící čtvrtky. „Můj otec Alicii nezavraždil, ale možná byl důvodem, proč zemřela…“
„Neříkej, že ta noc nic neznamená,“ četl Scotty v rychlosti napsaný vzkaz, „zapomeň na Ali a buď se mnou. Ona si tě nezaslouží. D.“ Odložil lístek. „D.?“
„Diana,“ pronesla Bethany stroze. Když ucítila Scottyho tázavý pohled, dodala vysvětlení. „Táta se o ní kdysi zmínil. Řekl – samozřejmě z legrace -, že Diana mohla být moje matka. Nechápala jsem, ostatně jako spoustu jeho poznámek, teprve později, když jsem si začala jednotlivosti spojovat dohromady…“
„Ben strávil noc s Dianou?“
„Tehdy když přijel navštívit svou snoubenku a ona jej odmítla.“

Odpoledne přivezli na oddělení Dianu. Nebyla sama, přišla s ní mladá dívka v krátké sukni a pleteném svetříku, s vlasy nakrátko ostříhanými a sepnutými barevnými sponkami. V hlubokém výstřihu se jí lesklo na řetízku malé srdíčko. Dívka podpírala starou ženu a starostlivě dohlížela na každý její pomalý a namáhavý krok.
Scotty s Nickem obě ženy odvedli do výslechové místnosti.
„Zapomněla jste se nám o něčem zmínit, Diano,“ spustil Nick.
Scotty očima zkoumal mladou dívku.
„Nechápu, o čem mluvíte.“
„Spala jste s jejím snoubencem!“ vyhrkl Nick podrážděně. Neměl rád, když podezřelí lhali nebo úmyslně zatajovali skutečnosti důležité pro vyšetřování. „A chtěla jste, aby zůstal s vámi.“
„Jenomže on měl pořád zájem o Ali,“ přidal se Scotty. „Víme o tom dopisu, ve kterém ho prosila o odpuštění. A víme, že jí odpustil. Nechtěl vás. A to vás naštvalo.“
Nick s kamenným výrazem ve tváři přikývl. „Zbavila jste se jí. A stejně to bylo k ničemu. Byla jste mu dobrá jen na tu jednu noc.“
Diana se roztřásla a mladá dívka jí pohotově přidržela u úst masku s kyslíkem, kterou vytáhla k kabelky. „Copak nevidíte, že ji rozrušujete? Mohla by zemřít,“ vyčetla detektivům.
„Vyšetřujeme tady úmrtí,“ osopil se na ni Nick. „Někdo už zemřel, milá slečno.“
„Paní Cassidyová?“ Dívka zděšeně pohlédla na bledou ženu. „Co se děje?“
Diana si stáhla masku. „Neboj se, Karen. Už je mi dobře. Klidně pánům odpovím. Nemám co skrývat.“ Chladně se otočila na Nicka. „Ben byl zoufalý, rozešla se s ním snoubenka. Potřeboval utěšit.“
„A vy jste byla po ruce?“
„Když chcete být vulgární, prosím,“ odsekla Diana.
„Tak jak to bylo?“
„Nebyla jsem nadšená, že se Ben chce po tom všem k Ali vrátit. Ale byla jsem dospělá, rozumná žena. Někdo jiný snášel opětovné smíření snoubenců mnohem hůř…“

~ 1962 ~
„Spala jsi s Benem?“ Alicia nevěřila vlastním uším. „Řekni, že lžeš!“
Diana nakrčila nos. „Nechtěla jsi ho. A teď ho chci já.“
„Ben je můj snoubenec, dneska ráno přišel pohled – čeká na mě doma s prstýnkem. Jako bychom se nikdy nerozešli, chápeš?“
„Ale já a on -“
„Proč jsi najednou tak zlá?“ nechápala Alicia. V očích ji pálily slzy a ze všech nejvíc si přála zabořit hlavu do polštáře.
„Celé léto ses tady scházela s tím klukem a vůbec sis nevzpomněla, že jsi zasnoubená!“ vyčetla jí Diana. „Nemáš právo někoho obviňovat, tím míň Bena nebo mě. To ty jsi udělala chybu, za kterou bys teď měla zaplatit.“
„Od začátku jsi měla pravdu, Diano, s Dannym to bylo… nemohlo by to vydržet, je to ještě dítě. Co mě to napadlo? Miluju Bena. A až se vrátím domů, vezmeme se, jak jsme měli v plánu. A žádné tvoje lži a výmysly nám v tom nezabrání. My dva patříme k sobě!“ To už jí slzy stékaly po tvářích, svět kolem ní se rozmazal. A v té pestrobarevné, ubrečené šmouze rozeznala mezi dveřmi vyděšeného Dannyho.

~ 2006 ~
„Danny Franklin vás slyšel?“ ujišťoval se Scotty.
„Každé slovo,“ potvrdila Diana. „Chudák malý, první velká láska a první velké zklamání.
Karen schovala kyslíkovou masku zpět do kabelky a bleskla po Nickovi nenávistným pohledem. „Měl byste se paní Cassidyové omluvit.“
„Kdo vůbec jste?“ oplatil jí Nick stejným tónem.
„Jsem ta, která bude celou noc dohlížet na její krevní tlak, který jste jí svým neomaleným chováním zvýšil.“ Bez dalších řečí pomohla Dianě na nohy a odváděla ji na chodbu.
Scotty se zasmál, zatímco Nick ohromeně hleděl na dveře. Taková malá žába – a jak má prořízlou pusu!

„Ali byla první velká láska. Chtěl jste s ní být navěky,“ připomněla Lilly Danielu Franklinovi jeho vlastní slova. „Tak jste to řekl, ne?“
Franklin ve výslechové místnosti očima sledoval, jak blonďatá vyšetřovatelka pomalu přechází sem a tam. Za stolem proti němu seděl tlouštík, který před několika dny přišel k němu domů. „V patnácti je každá láska navěky,“ odtušil vyslýchaný detektivu Rushové. „Mám tři děti, vím, o čem mluvím. Měli jste v tom věku vidět mou nejstarší dceru Valerii.“
„Alicie to tak necítila. Už jí nebylo patnáct a byla zasnoubená.“
„A co má být? Zrušila svatbu, milovala mě.“
Lilly se zastavila přímo nad Franklinem. „Diana nám řekla, že jste Alicii slyšel mluvit o tom, jak miluje svého snoubence a chce se k němu vrátit. Vy jste pro ni byl jen letní poblouznění. Stává se to, byla mladá a vyděsila ji pevně nalinkovaná budoucnost.“
„To není pravda!“ odsekl jí rozhořčeně patnáctiletý hoch žijící hluboko uvnitř dospělého muže. Černé vlasy mu spadaly do čela a světlé oči mu žhnuly rozrušením „Ali a já jsme patřili k sobě! To, co tehdy večer řekla Dianě, byly jenom samé lži!“
„Vážně?“ zapochybovala Lilly. „Já myslím, že ne. A myslím, že jste to pochopil. Došlo vám, že je konec, že o vás Alicia nestojí. Jaký to byl pocit – zjistit, že vás jen využila?“
Danielu Franklinovi klesla ramena. „Jak se k němu mohla chtít vrátit? Vždyť ji podvedl, vyspal se s Dianou – a ona si ho stejně chtěla vzít. Jako by na mě úplně zapomněla…“

~ 1962 ~
Vyběhla za ním ven, kolem půlkruhu dřevěných chatek přes ztemnělou louku až dolů k vodě. Když ho uviděla zastavit se u mola, zpomalila a došla k němu volným krokem.
„Danny?“
Otočil se k ní se slzami v očích. „Vážně si myslíš, že jsem ještě dítě?“
„Danny…“ V tu chvíli jí skutečně připadal jako malý chlapec, který si zaslouží její lítost, její pohlazení. Ujištění, že všechno jednou přebolí. „Danny, musíš pochopit…“
„Jak se k němu můžeš vrátit, po tom všem, co provedl?“
„Bude to dobrý manžel a postará se o mě.“
„Taky bych se o tebe postaral!“ vyhrkl Danny ukvapeně. Ve své dosud dětské naivitě ještě nechápal, co takový slib obnáší. Srdce i mozek mu ovládala první velká láska. „Dej mi šanci, Ali.“
Ale žena už věděla, co je správné. „Máš toho před sebou tolik, musíš do školy a potom… potom najdeš dívku, která se k tobě bude hodit víc než já.“
„Nechci žádnou jinou!“
Voda tichounce narážela do kůlů podpírajících molo. Na nebi se objevila první jasná hvězda. Alicia přistoupila k chlapci a s povzbudivým úsměvem mu otřela z tváře slzu. „Danny, prosím… je mi to… líto.“
„Tak zůstaň se mnou. Nevrátím se do školy, najdu si práci a postarám se o tebe. Budeš mít všechno, cokoli co budeš chtít. Můžu ti dát to samé co on.“
„Omlouvám se,“ zašeptala Alicia. „Omlouvám se, že jsem tehdy poprvé přišla sem. Neměla jsem, neměla jsem ti dávat naději.“
Prudce jí sevřel ramena. „Já tě miluju!“
„A já miluju Bena.“
Chlapce ovládla zlost, jakou do té doby nepoznal. „Ty lžeš!“ Jako smyslů zbavený s Ali zatřásl, vlasy se jí rozlétly kolem tváře a noha jí podklouzla na vlhkém dřevě. Zavrávorala, ale Danny ji dosud pevně držel. „Lžeš, miluješ mě, řekla jsi to!“ křičel na ni.
„Příští týden odjedeš domů a zapomeneš na mě.“
Pohlédl na ni a jeho oči byly najednou chladné. „On si tě nezaslouží.“ Odtrhnul ruce od jejích roztřesených paží a odvrátil se. Věděl, že nezapomene. Za týden, za rok… nikdy.
Když zaslechl šplouchnutí, otočil se zpět. Molo bylo prázdné a na hladině jezera se vlnila kola. Danny vyděšeně vykřikl a klesl na kolena, rukama marně čeřil vodu pod sebou. Nakonec zůstal poraženě sedět na patách, zatímco bezvládné tělo Alicie Kentové kleslo do hlubin mezi kamení a husté řasy. Když ji pustil, neudržela rovnováhu a přepadla. O jeden z ostrých kamenů se uhodila do hlavy a voda se zbarvila karmínovou krví.
Přívěsek se srdíčkem se při pádu zachytil o dřevo, kde jej příštího večera našla Diana. Celé roky jej schovávala ve starožitné šperkovnici, aby jej za mnoho let věnovala jako poděkování mladé dívce, která s ní trávila osamělé dny.

~ 2006 ~
Lilly s Nickem na sebe pohlédli, každý jejich pohyb byl skrz zrcadlové sklo sledován Johnem Spillmanem, který spokojeně pokýval hlavou.
Dveře výslechové místnosti se otevřely a dovnitř nahlédl Scotty. Případ byl vyřešen. Vyšetřování skončilo.

Daniel Franklin se vrátil k rodině, k milující manželce, dospělým dětem a rozesmátým vnoučatům. V zemi by se těžko hledala porota, která by solidního muže a bývalého učitele odsoudila za to, že byl kdysi přítomný nešťastné nehodě. Svůj podíl viny si celý život nesl v sobě a výčitkami pykal víc, než kdyby se dostal za mříže.
Na první lásku se nezapomíná.
Manželka jej přivítala zářivým úsměvem a objetím plným pochopení pro něco, o čem neměla nejmenší tušení. Čtyřicet let staré tajemství zůstalo dál noční můrou, která patnáctiletého chlapce budila ze spaní.

Na hřbitově se nad čerstvým hrobem sešly dvě ženy. Ani jedna nepoznala dvacetiletou dívku, která konečně spočinula v klidu, přesto je s ní něco spojovalo.
Karen si odepnula z krku přívěsek a nechala jej sklouznout do dlaně Bethany Whalleyové. Drobné srdíčko bylo jejím amuletem, ale zároveň cítila, že na ně nemá právo. Šperk měl své místo mezi starými fotografiemi, dopisy a pramínkem světlých vlasů. Tam měl být od samého začátku, ne v kované šperkovnici Diany Cassidyové.
Bethany dar dojatě přijala.
A když vzhlédla, na okamžik se jí zdálo, že za náhrobkem stojí její otec s krásnou blondýnkou po boku. Bylo to, jako by přímo před jejíma očima obživla jedna z fotografií, které si otec schovával.
Rozplynuli se a Bethany ucítila na tvářích slzy.

Lilly, oblečená v černých večerních šatech, vstoupila do luxusní restaurace. Nervózně si uhladila sukni. Světlé vlasy měla vyčesané nahoru a odhalený krk zdobil jemný řetízek.
Číšník ve smokingu ji doprovodil ke stolu, kde už čekal Rick Campbell. Pohotově vstal a přidržel ženě židli, objednal víno, a když číšník odešel splnit hostovo přání, usmál se na Lilly. Slušelo jí to, byla nádherná a on jen těžko hledal vhodná slova.
Doufal, že nepřišla jen kvůli prohrané sázce.

COLD CASE