Černobílá tvář snová

Černobílá tvář snová choulí se do náruče letmých vzpomínek. Plápolá v nich, objevuje se a opakovaně mizí. Vkrádá se do lidských myšlenek, vyrušuje, přesto vzbuzuje zájem. Zjevilo se cosi nevídaného, zajímavý úkaz novotvaru.
Černobílá tvář snová působí šedě, tmavě a smutně. Nesměje se, krásná tvář bez vrásek. Všichni po ní touží, nastavují náruč, nikdo z nich ji však nedokáže bezmezně milovat. A tak tvář z nemanic bloudí sny, navštěvuje cizí duše a odtajňuje jejich přání.

Hraje si s větrem, vodou i ohněm. Je zvláštní, plná tajemství. Kdo ji dosud nespatřil, mohl by myslet, že je bohyní. Vlasy lemuje svatozář, oči jako by byly směsicí moří a oceánů. Rty měla jako červánky za svítání, rudé a smyslné.
Byla černobílá aspoň v onom snu. Jaká je však ve skutečnosti nikdo neví. Nežije, je pouhou mlhavou představou. Vznikla ze zbytku ideálových představ, které prezentuje. Je vílou, kráska s pár mincemi v kapse.

Přesto… jaká je pro nás, živé tvory? Smutná? Proto ten úsměv plný stesku a afektu? Zklamaná? Proto to nejisté bloudění bez cíle? Éterická? Proto si myslí, že je černobílá a že je schopná existence pouze ve snu? Sama nezná odpověď. Ví jen, že má otevřenou ránu, jež se hojí velmi pozvolna.

Občas si připadá strašně obyčejně, až bezcenně, byť k tomu nemá sebemenší důvod. Uvnitř, kdesi hluboko v ní, pulsuje zkreslená představa, že je vetřelcem. Vniká do cizích duší, parazituje na intimních citech všech těch jedinců, kteří chtějí klidně spát. Tento fakt jí způsobuje příšernou bolest. Zranitelně se krčí ve víru výčitek a zvláštně vydechuje. Vztahuje drobné ruce do volného prostoru a poohlíží se po někom, kdo by byl ochoten jí podat pomocnou ruku.¨

Tiše našlapuje, nechce nikoho vzbudit. Je stejná jako vlny oceánů – nespoutaná, přesto ale milující. Opírá se o skály a objímá je jako medúza. Vsakuje se do písku, vdechne jej do sebe a pak ho odplaví s sebou. Zbylo už jen jediné zrnko, které se stejně za chvíli rozpustí.

Ač nemá srdce, existuje jediná věc, po které doopravdy touží. Už nechce být černobílou tváří snovou. Už nechce být mžikem okamžiku. Chce se rozplynout a poté chce být rozprášena do nebes – až k vrcholkům hor. Teprve tehdy bude skutečně šťastná…