Brzká jarní koupel.

Dívám se zamyšleně na hladinu. Jak dlouho? Nevím.
Nakonec s odhodláním přece jenom odhazuji svoje šaty a kráčím k vodní hladině. Jak se břeh svažuje, já se nořím čím dál víc do studené vody. Už mi sahá po krk a já zaváhám. Pak se přece jen osmělím a ponořím hlavu pod hladinu.
Je to jako bych se ocitla v jiném světě. Kolem mě propluje nějaká rybka. Možná kapřík. Možná… Zvrátím hlavu k vodní hladině a počítám bublinky. Jedna. Dvě. Tři. Čtyři. Moje plíce si vyžadují alespoň malý doušek životadárného kyslíku, ale já na jejich naléhání nedbám a dál počítám bublinky. U bublinky číslo třicet začínám mít pocit, že to nezvládnu. Ale pak kolem mě propluje znovu ta rybka a jako by mě povzbuzovala. Přidej se k nám. Taky že přidám. Sedmdesátá bublinka a já začínám mít pocit malátnosti. Zdá se mi, že i kdybych chtěla, už nemám sílu se vynořit. Přestávám počítat bublinky vycházející mi z úst a sleduji skrz hladinu slunce. Voda je krásná. Taková zelenomodrá. Jako tráva s nebem jestli mi rozumíte. Cítím, jak se mi hrne do plic. Kupodivu jsem klidná. Jako ta hladina… Dívám se pořád skrze vodu, už ale není tak krásná. Je temně modrá. Napadá mne, jestli jsem nezapomněla zalít květiny. Voda je už šedivá. Začínám padat. Šedá.
Šedá.
Vidím světlo.
Dole září kamínky mami.
Tma.