Ze života plazů

„Možná jsem se letos probudil až moc brzy. No, co na tom, tak si alespoň vychutnám západ slunce.“ Vstal a pomalu otevřel víko své krabice. Dovnitř se rychle dostal čerstvý mořský vzduch. Bylo to lepší než ranní kafe. Seděl na břehu, nohy mu omývaly vlnky, tvář měl ozářenou slaboučkými slunečními paprsky a cítil se ohromně. Rackové létali nebezpečně nízko, ale jemu to bylo jedno. Zívnul. Najednou vedle něj dopadl kokosový ořech. Podivil se nad nádhernou chlupatostí plodu a začal lačně okusovat jeho chutnou hnědou slupku. Moc hezky to křupalo. Když jej celý ohlodal a nezbyl už ani chloupek, odhodil nechutnou dužinu nasáklou kokosovým mlékem. Letěla pěkně dlouho, nikdy by nečekal, že je takového hodu schopen, ale asi se probudil daleko silnější než kdykoli předtím. Nebo možná příznivý vítr? Vnitřek kokosu se zastavil až o hromadu mušlí, které vyplavilo moře. Rozprskl se na všechny strany a mušle s velkým rámusem popadaly. Racci zbystřili. Všimli si ho. Rychle začal utíkat, ale díky vydatné snídani to ke krabici nestihl. Ještě ne, ještě nechce umřít. Schová se ve svém krunýři. Tak. Je tu sám, sám ve tmě. Bojí se, jako nikdy v životě. Neměl být tak lehkomyslný. Co si myslel? Že mu chvíle štěstí projdou bez následků? Teď už ví, že ne. Racci jsou hladoví. Své kořisti se jen tak nevzdají. Dva přistanou přímo na jeho krunýři a snaží se jej ostrými zobáky rozbít jako skořápku vajíčka. Rány jsou pro něj nesnesitelné. Každá ho přibližuje blíže ke skutečné bolesti. Cítí, jak krunýř pomalu ale jistě povoluje. Už to nevydrží, nemůže se jen tak dál schovávat a čekat na smrt. Ještě chvíli, než přijde nejvhodnější okamžik k útěku. Teď. Vystartuje z krunýře a bezhlavě běží, neví kam, běží, běží jako o život a to doslova. Všude kolem je pálivý písek. Racci přestanou klovat do prázdné skrýše a vzlétnout zpečetit jeho osud. A on zatím dále utíká. Neohlíží se dozadu, ale slyší zřetelně šustění jejich křídel. Má strašný strach, docházejí mu síly a po tváři stéká ledový pot. Racci ví, že nemá šanci, dříve či později jej stejně dohoní, nemá se kam schovat. Vtom si však uvědomí, že je silný příliv a že je moře jeho jedinou nadějí. Změní proto směr a peláší k moři. Racci pochopí jeho prostinký záměr, zrychlí a letí přímo za ním. Už jsou blízko. Blíže než moře. Cítí pach rybiny, který jim vychází ze zobáků. Před očima se mu začínají dělat mžitky. Je unavený, nemůže dál. Vzdá to. Otočí se, čelem, ke svému konci. Hlavou mu probleskne jediná možnost přežití, kdyby se racci porvali mezi sebou. Hned jí však zavrhne. Možná, že se porvou, ale až o jeho mrtvolku. Zhluboka se nadechne, nasaje vůni moře a ve zlomku sekundy přemítá, jestli je nebe . Moc by chtěl. Nezbývá než doufat. „Tak pojďte, mrchy, pojďte žebráci, nebojím se vás. Bojím se jen nejistoty,“ křičí a v očích má plameny, jež mají být brzo uhašeny.
Když vysloví poslední větu, ucítí strašnou bolest, která zmítá celým jeho tělem. A pak, už jen ticho. Otevře oči. Jsou plné slané vody. Přežil! Moře ho zachránilo, zvedla se velká vlna a ukradla ho z jejich spárů. Ten pocit, jež ho zaplavuje, se dá jen těžko popsat. Tak trochu štěstí a úleva. A hlavně pokora. Ještě nikdy neplaval tak rád. Vychutnává si každý pohyb, každý pohled, vychutnává si dokonce i písek v očích a pachuť slané vody na jazyku. Je vděčný, neví komu, ale děkuje. Vyvázl pouze s několika malými odřeninami. Dalších pár minut jen tak bezmyšlenkovitě euforicky plave, než se jeho zrak náhle zastaví na nádherné objektu. Ona. Nahá, bez krunýře. Je nádherná, prostě dokonalá figura. Také si ho všimne a usměje se, protože vidí prvně někoho stejně “bezkrunýřového“. Nevadí jí, že je jiný. Tak trochu jí to i imponuje, protože ona sama je taky jiná. Pomalu se k sobě začnou přibližovat. On ohromen její krásou, ona ohromena jeho jedinečností. Spojuje je jen ohromná touha po zachování rodu. Nečeká tentokrát na nic. Políbí jí. A ona se nebrání. Vznáší se. Takové okamžiky se nezapomínají, a proto si chtějí oba tuto chvilku užít, když zrovna probíhá, aby byly vzpomínky o to silnější. Mají pocit, že jsou stvořeni jeden pro druhou a jedna pro druhého a že jsou v celém vesmíru, na celé planetě, v celém oceánu sami. To je však pouze pocit. Z dálky se k nim nepozorovaně blíží dravec, kterého přivolal pach krve z jeho poraněné nohy. Pozoruje je a v hlavě odpočítává poslední sekundy existence těchto podivných živočichů. Má hlad, ale ze solidarity se rozhodne, že počká, až na nejnádhernější okamžik. Aspoň nebudou muset vzpomínat. Sami budou vzpomínkou poslední vášně--
--a najednou přiletěla kosatka na bílém koni, zakousla žraloka, odcupitala do země vanilkových doutníků a skořicových káv a ty dvě žížalky, o kterých tady píšu, žily šťastně až do smrti--