Pevně dřímáš

Najednou se mi chtělo psát, psát a psát. Vypsat to ze sebe, dostat to ven. Papír snese všechno. Kolem hlavy mi kroužil půlnoční motýl a na stole svíčky svůj život končily. Nedokázala jsem snést ten pocit, že už nikdy nebude můj… Už nikdy, jak děsivě znělo to slovo. Never more, nikdy víc… Nebyl tu žádný havran, který by mi to opakoval, bylo tu moje srdce… Živé, tlukoucí, zklamané, bolavé… A naděje? Ta, která za bolestivých křečím kolem srdečního svalu, umírala. Všude bylo ticho a tma. Ani příroda nedýchala, jen spala… sladkých spánkem, jako teď spíš ty… Proč? Ksakru proč? Proč ty? Proč ne já? Není ti to trochu blbý vůči mně? Jen tak si odejít a mě tu nechat v slzách bolesti a zoufalství… A ta zatracená otázka tu teď visí a vznáší se ve vzduchoprázdnu, obklopuje mě ze všech stran, útočí a zraňuje… Proč? Čtyři písmenka trýznící mou duši. Ostré šípy se rozhodly týrat mou nervovou soustavu, jejich hroty napuštěny jedem touhy, zoufalství a bezmoci se zabodají do mého těla s nelidskou krutostí a přesností. Přichází jen zničující bolest, tupá a přitom ostrá. Každé další slovo strašně teď bolí, každá nezodpovězená otázka se chová jako masochistka, která se vyžívá v cizí útrapách. Kam jsi odešel? A proč? Kde tě teď jen hledat mám? Kde je tě konec, má Lásko?? Čekáš tam na mě??? Scházím ti taky tak moc, jak ty scházíš mně?

V ruce třímám ampulku s kouzelnou tekutinou. Stačilo by se napít, dodat si té odvážné zbabělosti, a tak s tím skoncovat… spát a spát. Neustále váhám: blažená rozkoš a nesmrtelná lehkost bytí, nebo hořký kalich a pozemský život plný utrpení??? Utápím se v moři, jehož voda se skládá z drobounkých slaných kapek. Nikde není záchranný kruh ani člun. Jen prázdno a pusto. Vstanu a přistoupím k zrcadlu, jež mi vrací obraz dívky, která si právě odhrnuje silný pramen vlasů z tváře... Dvě temné hlubiny a pobledlá tvář se jen vyčítavě dívají. Proč? Ústa jako by se nadechovala a chtěla něco říct, jenže oni to nedokáží… Nechce se jim mluvit… nemají důvod se smát… chtějí jen mlčet, být zamčená navždy, skrýt v sobě to tajemství. Najednou se zkroutí v příšerném šklebu, vlna úzkosti zaplaví mé nitro, sevře mi hrudník, chci se předtím ubránit, snažím se zhluboka nadechnout, vymanit se z hadího sevření úzkosti. Nejde to, tak moc to bolí… Popadne mě zuřivý vztek, vymrštím ruku i s ampulkou, která obsahuje velmi silná sedativa, všechnu svou energii soustředím právě do jednoho místa a se zoufalou bezmocí, smutkem a zlostí se jí zbavím. Zvuk roztříštěného skla o protější chladnou bílou zeď nepřinese úlevu, ani vysvobození. Dostaví se jen další skličující pocity a hořké slzy…

Už nikdy, už nikdy, už nikdy… hořečnatě přemýšlím nad smyslem těchto slov. Ne, hlavně si neuvědomovat jejich sílu a význam. Nejde to, můj mozek pracuje na plné obrátky, zdrceně přijímá krutou realitu, neustále analyzuje dvě slova a vyplavuje další a další skličující skutečnosti. Žádné polibky, žádné doteky, žádné pohledy, úsměvy, slova, vyznání, pochopení, objetí, nic. Never more, nikdy víc… Jsem odsouzená k sžíravé samotě.

Bříšky prstů přejíždím po dřevěném rámečku. Oči se mi zaplavují slzami. Jak dlouho se budu moci ještě dívat do nádherné modře tvých očí, do nekonečné hlubiny oceánu, azurové dálky nebe, než déšť slaných kapek barvy smyje? Jak dlouho? A pak? Už nikdy víc? Proč si to jen vzdal??

Dejte mi na ústa mříž, oslepte mě, zbavte mě citů. Těch pozemských přežitků, bez kterých by život neměl cenu. Smažte mi vzpomínky, které jsou jen mrazivou hrází a nechte mě zahalenou v černém tichu…

Pevně dřímáš pod trávníkem,

nebudí tě den:

oči navždy uzamčené,

srdce chladné, utišené,

v hlavě žádný sen…

Slunce vzchází, jitro plane,

skřivan letí výš,

rosou vlhký květ se chvěje

světlem ruch a život spěje,

a ty tvrdě spíš.

A já hledím v slunci záři

na tvůj úzký byt,

hledím v život po vůkolí,

cítím, jak mě srdce bolí,

a tvé jak má klid.

(báseň jsem si půjčila od Josefa Václava Sládka z jeho sbírky Jiskry na moři)