Noční momentka

I try not to think
About the pain I feel inside…

Bylo krátce po půlnoci. Stála venku jen tak v lehkém tílku, vzduch byl teplý a vlhký od předchozího deště. Přesto ji rozrazila zima z pocitů, které se v ní probudily. Z kapsy džín vytáhla krabičku cigaret a jednu si ihned zapálila. Vydechla namodralý kouř a její mysl se uklidnila. Aspoň do určité míry.
Nenáviděla sama sebe za to, co teď cítila, ale přesto doufala, že on vyjde ven za ní, aby zjistil, proč je vedle něj najednou to prázdné místo. Snad si uvědomí, že mu schází její dech, její tiché oddychování ve spánku… Přesto věděla, že nepřijde. Pravidla si určila sama, nemohla se divit. Do jejich vztahu city nepatřily. A byla to ona sama, kdo si v životě nepřál žádné emoce. Proto byla s ním, oběma to vyhovovalo.
Ale jí to najednou přestalo stačit. Vydechla další obláček dýmu z cigarety. Nesnášel, když kouřila. Jí zas vadilo, když ji někdo komandoval, proto s tím kvůli němu nepřestala. S údivem zjistila, že pláče.

Probudil se, jakmile se zvedla z postele. Viděl, jak si natahuje džíny a to lehké tílko, které jí tak strašně slušelo. Vyšla na balkon. Její silueta se odrážela proti měsíčnímu světlu a on si toužebně přál, aby se vrátila k němu, aby zase cítil vůni jejích vlasů na polštáři. Možná by za ní měl jít. Možná by jí měl prostě obejmout. A možná by jí měl konečně říct, že mu na ní záleží mnohem víc, než dává najevo.
Viděl, jak si zapálila cigaretu a chtěl jí říct, co si o jejím kouření myslí. Ale pak se zarazil. To do jejich vztahu nepatřilo. To ona stanovila pravidla, ty pitomé zákazy jakýchkoli emocí. A on se zavázal je dodržovat.
Ještě naposled si pomyslel, že by měl jít za ní, ale pak se otočil na druhý bok a zavřel oči.

Vyšla z balkonu a zavřela za sebou dveře. Svlékla si džíny a tričko a ulehla zpět do postele. Byl k ní otočený zády a evidentně spal. Ani si nevšiml, že odešla. Zabalila se do peřiny a setřela z tváře slzy. Není proč plakat. Na pláč bude čas zítra. Rozhodla se, že to ukončí a přestane jednou provždy ubližovat sama sobě. S touto myšlenkou usnula.

Slyšel, jak si lehla do postele a zachumlala se do peřiny, jako to dělala pokaždé, i kdyby bylo venku tropické vedro. Měl velké nutkání se otočit a sevřít ji do náruče a usnout s ní stočenou v jeho objetí. Ale neudělal to. Nemohl, nechtěl, aby si myslela, že porušuje ta zatracená pravidla. Zavřel oči, ale dlouho přemýšlel, jak se jí trochu přiblížit.

Ráno se probudil, když už ptáci dávno odzpívali své ranní árie. Otočil se na posteli, ale nebyla tam. Vstal, ale po chvíli zjistil, že odešla. Na stole ležel krátký vzkaz spolu s šípkovou růží, která kvetla u jejich balkónu.

Tak blízko, a přece tak vzdáleni…