Zbožné přání

Ležím v posteli a všude kolem je ticho, až na hodinové tikání budíku na mém nočním stolku. Tolik to tikání nesnáším, poslouchám ho každý večer, když ulehám do postele. Na tom by nebylo nic divného nebo neobvyklého, kdybych do té postele neuléhávala sama. Každý večer v mém už docela dlouhém životě zalézám do postele úplně sama. SAMA SAMA SAMA….
A to by mi stačilo tak strašně málo. Každý den vařit večeři a vařit ji pro někoho je to, co bych chtěla. Kolem malého domku bych ráda pěstovala slunečnice, růže a mnoho dalších květin. Někomu to může připadat staromódní, ale já bych si užívala každou minutu!!! Jenom abych něco takového mohla zažít. Ukládat každý večer zlobivé děti do postele a číst jim na dobrou noc pohádky a vyprávět jim co jsem ten den zažila a všichni společně bychom se zasmáli. Ale abych měla děti, někoho k tomu potřebuju, potřebuju někoho, kdo by mě chytil za ruku, kdo by vedle mě dýchal, když budeme usínat.
Ale kdo by si uvázal na krk chromou ženu??? Ženu, která kulhá, protože spadla ze schodů a která už nikdy nebude dobře chodit? Ani ty květiny bych sama nedokázala zasadit…
Nemusel by být bohatý ani hezký, stačil by muž, který by přišel na večeři domů, který by mi řekl, jak se měl v práci, a který by mě měl rád, takovou jaká jsem.
Ale opravdu existuje muž, který tohle všechno pro chromou ženu udělá? Pro ženu, která s námahou vyleze schody, div, že z nich nespadne? Ženu, která si musí vycpávat bok, aby její tělo bylo souměrné a dalo se na něho aspoň trošku koukat?
Znám tolik žen, které mají všechno to, po čem já můžu jenom snít, a které pořád naříkají, že musí prát plínky, vařit každý večer teplé večeře a prát špinavé prádlo. Prostě si neváží věci, které se jim dostalo.
A tak mi nezbývá nic jiného, než každý večer ležet v posteli sama a doufat, že konečně potkám takového muže, který by tohle všechno dokázal.