O princezně Večernici

Pomalu se probouzela a na jejích neodmalovaných řasách ulpívaly droboučké částice prachu. Žaluzie v tom pokoji byly kanárkově žluté, jako by toho světla nebylo už takhle až dost. A tam vzadu, tam u toho kanárkově žlutého okna, někdo stál. Vypadal jako velké slunce vrhající své laskavé paprsky všude kolem.
„Slunečníku,“ zamumlala, „kde máš Měsíčníka a Větrníka?“
„Se někde zapomněli,“ promluvil Slunečník a pobaveně se přitom zubil. Trhla sebou, otevřela doširoka oči a prudce se posadila. Teď teprve viděla, že sedí na úplně cizí posteli v úplně cizím pokoji, ke všemu s úplně cizím Slunečníkem. I když… ne, ten nebude cizí. Přimhouřila oči a začala se opatrně rozpomínat.
„Já… Bylo něco?“ mrkla na něj nejistě.
„Nebylo. Usnulas jak špalek,“ odpověděl se smíchem. Ale mohlo by bejt, prolétlo jí hlavou, když si ho prohlédla pozorněji. Byl spíš menší postavy, trochu podsadité, ale v obličeji vypadal přinejmenším… zajímavě. Alespoň podle ní. Nos ani velký, ani malý, čelo vysoké, světlé rty hezky vykrojené, oči jiskrně zářící zelenou barvou. Celému jeho zevnějšku však dominovala bohatá kštice světlých a andělsky kudrnatých vlasů. Vesele mu poletovaly kolem hlavy, kdykoli se jen pohnul. To ony dodávaly ten dojem, že hovoří se samotným Slunečníkem, jak si ho ještě v polospánku s dětskou zarputilostí pojmenovala.
„Promiň, já… Prostě jsem to asi včera trochu přehnala,“ uchichtla se nervózně. „Slunečníku,“dodala pak ještě.
„Nelam si s tim hlavu. Pamatuješ si aspoň něco, princezno Večernice?“ přistoupil bez řečí na její dětinskou hru.
Láska je jako večernice plující černou oblohou… Zavřete dveře na petlice, zhasněte v domě všechny svíce…
„Něco jo.“ Bez zábran se rozesmáli. „Počkej,“ zakřenila se. Usilovně nakrabatila čelo a včerejší noc se jí rázem začala jevit v o něco jasnějších barvách.
A opevněte svoje těla, vy, kterým srdce zkameněla…

***

Včerejší hádka byla nejhorší ze všech. Nejhorší a evidentně poslední. Stála tam proti němu, na nohou navlečené své oblíbené froté ponožky a křížila ruce na prsou. Dělala to tak vždycky, když nevěděla kudy kam, a spousta lidí si ji jen z toho důvodu zaškatulkovala jako ledovku, jako nepříjemnou arogantní holku. Naštěstí byla vždycky natolik splachovací, že jí to bylo prostě jedno. Ber nebo neber. Přijímala celý život tak, jak plynul, brala věci jak přicházely a někdy také odcházely. Jako třeba zrovna včera.
Důvodem hádky byla stejná malichernost jako kdykoli jindy, a přece ji nevědomky vyvolávala ona sama. Něco jí říkalo, že dneska už pohár jeho trpělivosti přeteče. A že to pro ni bude dobře.
Přetekl.
Byla by tomu nikdy nevěřila. Když ale uslyšela to slovo, ovládl ji jakýsi pocit svobody a volnosti.
„Vypadni… Vypadni… Vypadni…“ bušilo jí ve spáncích a ona si jako ve snách odešla do ložnice sbalit svých pár švestek. S výměnou ponožek se neobtěžovala, ty její oranžové froťáčky jí přinášely štěstí. Odešla pevným krokem, ani se neohlédla a v rozporu s filmovými scénami zavřela domovní dveře potichu, skoro až s nábožnou úctou. Rozhodná chůze jí však vydržela přesně do přízemí, kde vystoupila z výtahu a vyhlédla ven, do ošklivé podzimní plískanice. Zčistajasna si uvědomila, že nemá kam jít a zaraženě se zastavila. Aby toho nebylo málo, začal jí v kapse bundy neúnavně vyzvánět mobil.
Viktor, četla na rozpustile blikajícím displeji. To brzo, zvrátila znechuceně hlavu nahoru, do čtvrtého patra a jediným rázným pohybem přístroj umlčela. That’s all folks.
Šarlota, napadlo ji náhle jméno kamarádky jakožto nouzového řešení a vykročila do deště směrem k nejbližší stanici metra. Alespoň už měla cíl. Na druhou stranu si musela sama přiznat, že sama neví, co chce. Vždycky ale byla temperamentní a na jednom místě se dlouho neudržela. Dost možná, že to byl pravý důvod té tlusté čáry za minulostí.
Přijíždějící metro jí fouklo do obličeje studený vzduch a ona si bezděčně přitáhla bundu blíž k tělu. Mám ránu, zhodnotila se ironicky v prosklených dveřích a rázně nastoupila. Cítila, jak jí z dlouhých vlasů pomalu, ale s železnou pravidelností odkapává voda obarvená na červeno. Mahagonový přeliv, napatlaný ve Viktorově koupelně nad vanou před několika málo hodinami, stékal v koncentrované podobě na bundu, naštěstí také červenou.
Náhle si roztržitě vzpomněla, že ji Lucka dopoledne zvala, aby se za nimi večer stavila v Lachtanovi. Mám, nemám? přemítala. Karlák nebo Národka, prostě k Šarlotě dorazím trochu později a dojdu to potom pěšky, řekla si a vystoupila o zastávku dřív.
V hospodě ale nikdo z kolegů z práce nebyl a když už se sbírala k odchodu za Šarlotou, chytil ji náhle kdosi za rukáv. Chytil ji zvláštně, že se musela pomalu otočit a hodit přitom vlasama, jako se to vždycky dělá ve filmech. Jen táhlá hudba chyběla. Ohodila ho mahagonovou sprškou a její tmavé oči se vyčkávavě zaklesly do jeho.
„Můžu tě pozvat na jedno? Taky tu měli bejt a nejsou. Podle toho, jak se nervózně rozhlížíš, předpokládám že seš v podobný situaci.“ To byl on. Ten Slunečník, který ji zahřál pouhým pohledem svých jiskrných očí. Váhavě přikývla, ani si přitom nestihla založit ruce na prsa.

***

„Vlastně bych řekla,“ nadechla se po delší odmlce, „že si celej včerejšek pamatuju přesně do chvíle, kdy jsem si s tebou přiťukávala druhou tequillou po kdo ví kolika pivech.“
Rozesmál se. „To neni zrovna moc.“
„Jaktože ne?“ klekla si na posteli a založila si ruce na prsou. Byla oblečená. Zachytila jeho pohled, který teď ulpěl na jejích ponožkách. Na těch oranžových, froťáčkových. „Něco k smíchu?“ nakrčila nos.
„Ani v nejmenším. Pamatuju si toho dost na to, abych věděl, že ti tydle fusekle nosej štěstí. A že seš teď taková malá bezdomovkyně, Večernice.“
„Ale ne,“ lekla se a nekontrolovatelně zčervenala.
„Ale jo.“
„Koukám, že jsem měla včera povídavou.“ S úsměvem přikývl.
„Jo, a kdyby sis to náhodou nepamatovala, já jsem Ondra,“ líbnul ji lehce na tvář.
„Aspoň někdo má normální jméno Marta, těší mě,“ ušklíbla se.
„Děláš, jako bych nevěděl.“ V pokoji s kanárkově žlutými žaluziemi bylo na malou chvilku úplné ticho, prosycené takovým napětím, že se skoro bála dýchat.
„Nuže, co si dáš k snídani, princezno Večernice?“ prolomil mlčení zcela změněným hlasem a napětí bylo to tam. Ne na dlouho.
Snídaně se totiž nekonala. To až zítra, a pak pozítří, popozítří. Pokaždé, když se ráno probouzela vedle něho. Večernice již nebyla bezdomovkyní ve froté ponožkách…

***

Pomalu se probouzela a na jejích neodmalovaných řasách ulpívaly droboučké částice prachu. Všude kolem byla tma, jenom skrz jemné záclony dovnitř pronikalo jasné měsíční světlo. A tam vzadu, tam u toho velkého širokého okna, někdo stál a díval se s bezelstným úsměvem přímo na ni.
„Měsíčníku,“ blábolila, probuzená jen napůl. Tohle jí něco připomínalo.
„Brej večír, princezno Večernice,“ odpověděl s nenucenou samozřejmostí. Ale ne, stiskla pevně víčka. To se mi snad zdá.
„Já jen… Jestli něco bylo?“ To bylo první, na co se zeptala a zkousla si přitom spodní ret.
Bylo, ale až o něco později. Jako by mu tou povrchní otázkou vnukla nápad.
„Víš co?“ špitla později, když už klidně ležela vedle něj. „Sebrali mi kus dětství, proto mám ty pohádky. Ty mi nikdo nemůže vzít. Nejdřív byl Větrník, ale toho jsem měla už plný zuby, i s tim jeho pitomym bytem ve čtvrtym patře. Slunečník přišel po něm… až do včerejška. Ty prostě musíš bejt Měsíčník.“
„Asi jo,“ přisvědčil. „A ani nevíš, jak jsem strašně rád, žes mě potkala až jako třetího. Teď už totiž nemáš kam dál utéct, víš?“ přivinul ji k sobě.
„Hm,“ broukla unaveně.
Kdybys věděl, říkala si pak v kuchyni, zatímco si mazala rohlík pruhovanou nutelou. Kdybys věděl, že princezna Večernice se nakonec dala dohromady s někým úplně jiným… Copak sakra neznáš pohádky?