Zase sama

Zase sama

Slunce se sklání nad obzorem a polehoučku začíná svět obklopovat černočerná tma.
Snaží se usnout. Nejde to.Hlavu má plnou myšlenek, myšlenek bez konce…
Poslední paprsek zapadajícího slunce právě předal vládu třpytivým hvězdám. Je jich na nebi plno. Desítky či stovky tisíc světýlek, jejichž jas se podobá lidským srdcím… Jednou září a žhnou hořícím světlem, jindy se jen mlhavě mihotají a zhasínají smutkem a trápením.
Osudy hvězd a osudy lidí. Ty, které hýbou našimi životy a zanechávají v našich duších nezahojené jizvy, do kterých se sem tam přimíchá pár slz, jež je znovu a znovu otevírají a sypou do nich sůl…
Ptá se stále Proč?
„Jsem krutý, něžný, jsem život – ty pláčeš? I v slze je síla. Proto žij a bojuj!“

Polštář již smáčely slzy, zvuk odbíjejícího zvonu tlumeně doléhá až sem. Leží v posteli. Sama. Je jí zima. Není nikoho, kdo by zahřál její sevřené srdce, vpustil jí do žil opět život, naplnil její duši radostí a štěstím…
Večer co večer takhle doma sama usíná a nenaplněným touhám se oddává.
Bože, prosím Tě, pomoz jí se nadechnout a svět opět s láskou obejmout…