Byl to Ráj?

„Dědečku?“ vykřiknu. Podívám se osobě přede mnou do očí. Zamrazí mě v zátylku. Ten chladný pohled. Jindy veselé modré oči zářící jako diamanty mne teď provrtávají a jejich pohled je ledový. Natáhne ke mně ruku a čeká, co udělám. Koukám na něho. Klepu se, i když je tu příjemné teplo. Je to snad strach, nervozita či extáze? Nakonec k němu natáhnu svou dlaň a on mě uchopí. Lehce, jako by mě zamotal do pavučiny. Vede mě bílou chodbou vystlanou obláčky a já poskakuji jako kamzík. Šťastná, že jsem zase s ním… Dotýkáme se Slunce, není vůbec žhavé, ani ze zlata. Je barvy rubínu a zrcadlí se v něm štěstí a radost. Procházíme se krajinou, kde bílé labutě hrají na sluneční paprsky jemné melodie a bílé holubice jim k tomu tančí. Všechno je tu tak skvostné, čisté a nevinné a i když přichází noc, je stále vidět široko daleko. Dědeček se mi schová za hvězdu a já se bojím zakřičet jeho jméno, jen abych nenarušila klid této krajiny. Konečně ho najdu. Drží za ocásek kometu a podává mi ji do rukou. Je úžasně lehká, nádherná. „Nasedni si…“ pobízí mě dědeček. Ani nevím proč, ale uposlechnu ho. „Měj se krásně moje milá…“ zamává mi. „Co to má znamenat?“ zakřičím, i když vím, že bych neměla. Měsíc, hvězdy i krajina se mi vzdalují a já pláču. Nechci pryč z tohohle nádherného světa. Zavřu oči, jen abych nevnímala, kam letím. Nechci, nechci pryč!!!

Otevřu oči. Chvíli přes slzy nevidím, ale když otřu slané kapky do rukávu, je mi jasné, kde jsem. Byl to jen sen, tak krásný, že bych v něm chtěla zůstat…

Dědečku, vrať se mi…