Odkaz

31. 5. 1954
Víte, nepíše se mi to nejlépe, protože sama tuším, že to nedokážu popsat tak, jak to cítím. Už teď se zasekávám a zaplétám do jasných hlubin své mysli a své hluboké duše. Už v téhle větě je ta ironie, které se sama vysmívám, ale s níž nic nezmůžu, i když bych měla. Cítím, že se za chvíli něco stane, něco důležitého, co obrátí jinak doposud volně plynoucí život. Chvíle nemusí znamenat minuty, hodiny, či několik dnů. Chvíle je pro člověka leckdy i několik let. Protože když si vzpomenu na to, kdy mi bylo deset let, připadá mi to jako daleká minulost a přitom chvíle. Za ten život, teprve patnáctiletý, jsem toho stihla prožít strašně mnoho a přitom strašně málo.

Teď se věci posouvají k horšímu. Jak začíná pozorovat i mé okolí. Možná se již ztrácím a neustále utíkám do fantazie. Možná, že už vzdávám to, co je pro mnohé vším. Možná tomu tak není, ale jisté je, že někdy míchám realitu s fantazií. Ne, že bych si pletla oba pojmy, ale čistě fantazíruji s otevřenýma očima a přitom sedím před lidmi. Hledím do prázdna, nebo mluvím, leč částí se stále dotýkám té vzdálené, přec tak blízké vidiny. Připadám si, jako by mi bylo několik desítek let, přesto tak mladě, že to není ani možné. Neměla bych přemýšlet nad vším, o čem tu píši. Tohle je schopen člověk pojmout až v stáří, kdy na klíně houpá malé vnouče. Bojím se, že se toho se zdravím rozumem nedožiji. Třeba už budu tak ztracená, že mě nikdo nenalezne, i když budu všem na očích. Budu neviditelná, skrytá pod pláštěm mlhy. Tohle má být jakási úvaha, zamyšlení, sepsání života do nepatrných malých částí. Doufám, že to jednou někdo bude číst. Někdo, kdo se jako ve starých příbězích ohlédne do svých vzpomínek a do svého srdce, kde uvidí s něžností vybledlý obraz té osoby, jež to psala. A s láskou si uvědomí, jaká doopravdy ta osoba byla. A bude na ní vzpomínat v dobrém a v nesnázích si vzpomene a vezme si ponaučení. V to pevně věřím a k tomu se upínám, i když mám snad ještě dost času, abych vůbec něco takového mohla zrealizovat.

Jak jsem se před nedávnem dozvěděla od bližších osob, hniji tu, podle slov té osoby, zaživa. Bylo to vyřčeno jen z rozhořčení, tím jsem si jistá. Leč nepatrný zlomek oprávnění v tom hlase byl. Dobře si uvědomuji, že i když nehniji přímo na tomhle místě, ztrácím se v hlubinách a v úvahách, které by mne mohly za pár let zahubit. Hodně společného mají ty úvahy s lidským chováním, které se dotýká i toho mého. Chtěla bych být vřelá a hodná jako některá hrdinka ze smutných pravdivých dramatických příběhů, taková, která, i když je vzdálena od smrti pár krůčků, neustále drží hlavu nad vodou a udržuje ostatní v podivně šťastném melancholickém opojení. Chtěla bych, leč nemůžu. Nezjemním hlas, neuvědomím si své, možná, špatné vystupování. Utápím se v lítosti, kterou už přestávám cítit, protože mě zaplavuje lhostejnost. Kráčím s očima otevřenýma, pozoruji cestu přede mnou, leč přesto z ní vidím jen to, co potřebuji, abych dobře došla. Jinak nic. Zkoumám totiž mozkem další světy, které se otevírají a které jsou nereálné, přesto neustále s námi. Světy, jež se otvírají jen při hlubším zamyšlení a světy, z kterých se člověk může zbláznit. Stejně jako kdyby neustále přemýšlel nad vesmírem a úlohou naší planety v ní, nad jeho rozpětím a vznikem.

I když chodím, i když mluvím, prostě pořád myslím na něco, co se ukládá uprostřed mé hlavy. Jako by se vše otáčelo kolem malého kotouče, stejně jako se planety točí kolem slunce. Máma mi jednou řekla, že už když jsem byla malá, připadalo jí, jako bych už jednou žila. A proč? Protože jsem dokázala odpovědět na věci, na něž člověk přichází až později, na věci, o kterých mě ještě nikdy nikdo neinformoval. Teď to vypadá, jako bych se moc vychvalovala a to nemám ráda, není to tak. Vypadá to, jak bych ze sebe dělala výjimečného člověka, leč tak to také není. Jsem normální, přesto v oblacích. A protože si uvědomuji to srovnávání, vlastnosti a mentalitu, musím se neustále hlídat a okřikovat, aby ze mě nevyrostl ještě horší člověk, než se teď cítím. Nesmím si upírat nároky, nesmím si moc připouštět chválu, nesmím se nechat zdrtit kritikou. Musím vše brát tak, jak to je a nedělat z toho nic víc, pochvalné věci nesmím rozpitvávat, leč musím je naopak ihned zapomenout a nepřipomínat si je. Pýcha je přeci moc krutá vlastnost. A z chyb, které si uvědomuji, bych si měla brát ponaučení a snažit se je eliminovat. Leč to není jednoduché, připouštím to. Moc se mi to v některých ohledech nedaří.

Mnoho má také tato úvaha společného s knihami, to vám jistě došlo. Knihy jsou totiž jakousi vstupní bránou do světa fantazie. Nebudu rozebírat její fantastičnost, protože ten kdo čte, chápe. Stejně tak musí ale pochopit, že číst neznamená pouze hltat příběh, ale i když je sebe stupidnější, musí v něm nalézt ponaučení. Ponaučení, které otevírá další dveře, za nimiž se skrývají nové neprobádané kouty. Právě se v nich nacházím, i když mi to tak nepřipadá. Mám totiž v hlavě úplné prázdno, jen jakýsi mrak se mi v ní převaluje. Vidím zamlženě a sotva vnímám čudlíky na psacím stroji, nemluvě o všem kolem sebe. Nejspíš je to způsobeno únavou z posledních moc neprospaných nocí, každopádně tento stav může zvrátit mnohé věci, které odhalí tajné místnosti. Pořád se nedostávám k tomu, co bych sem chtěla napsat a co bych chtěla zanechat. Víte, je velice těžké vyvrhnout na papír něco, co člověk cítí a co mu probíhá hlavou. Obzvlášť, jsou-li ti běžci neidentifikovatelní. Jen je cítíte a víte, že je strašně důležité poslat to dál. Je důležité zamyslet se nad tím vším. Proto mě mrzí ještě více mé vlastní chování, když tyhle věci znám.

Už odnepaměti se člověk může sám uvrhnout do záhuby a nemusí být nikdo, jež by mu do té věčné propasti pomohl. Chování člověka je nevyzpytatelné, leč kdybyste se zadívali do historie, dost opakované. Právě mi přinesla nové poučení kniha, kterou teď právě čtu. Lidé věří, uvěří omylu, omyl se osvětlí a zas věří dál. Jen aby se neřeklo. Nebudu tu rozpitvávat celou dlouhou povídku o tom, co mám na mysli. Stačí jen ta jedna věta a kdo zná, ten pochopí. Možná pomůže nápověda, která odkazuje do dob králů a vládců. Jistě všichni víte, jaké intriky se u dvora kují. A pak vám možná dojde, jak se věci mají. Stačí křivé obvinění a „podložené“ důkazy, aby jste hned obrátili minci svého tvrzení. A stačí stáhnout obvinění a už se zase vaše tvář vrací na původní místo. Jak hrůzné, leč pravdivé. A proč to? Proč tolik dalších věcí? Nikdo neví. Stejně jako já nevím, proč dělám to, co dělám.

Jisté je, že svět je nádherný, i když se nám leckdy vysmívá krutě do obličeje. Jisté je, že i když se někdy mé vidění světa rozmazává, neustále vše zůstává takové, jaké to ve skutečnosti je. Stane se něco, co všechno změní. A ty věci, jež se stát mají, se již dějí. A já stále za záchrannou brzdu nezatahuji, i když vím, že zanedlouho už budu nad propastí. Alespoň to poznání, jež se mi skrývá za slupkou obličeje, předávám někomu dál a pevně věřím, že si stejně jako z napsané knihy, vezme i z těchto napsaných slov poučení. Nechci ještě končit, leč budu nejspíš muset, protože než zase najdu další výkvět v mé mysli, musím si nejdříve ujasnit další věci, jež se za mými víčky odehrávají. Cesta poznání je dlouhá, protože nikdy nekončí…
Marry

Tobias odložil dopis, který našel na horní polici babiččina pokoje v polorozpadlém stavu. Ruce nechal volně opřené o stůl. Zadíval se do dáli. Odhalil tíhu vědoucnosti. Poznal, jak se babička cítila, rozuměl jí. On sám se teď nalézal nad propastí, z které už se nikdy zaživa nedostane.