Strach - samota

Sedím tu v pokoji u počítače, a myslím - snad ani nevím na co. Šokovaná z posledních chvil .. já ani nevím co chci psát .. jen cítím že musím. A tak píšu. Snad zdánlivě nesmyslně s jakýmsi přeskakováním z děje do děje.
Mamku mi před chvilkou odvezli do nemocnice rovnou z pohotovosti. Asi ji budou operovat.. a já mám nevysvětlitelný strach. Strach o mojí matku, se kterou ani moc nevycházím. Což je asi přirozené - ten strach.
**
Vím, že moje matka tam teď někde leží na pokoji číslo jedna a nejspíš má bolesti. A já mám najednou strach a cítím se hrozně sama. Ta šílená samota na mě doléhá ze všech stran a já můžu myslet jen na to, jestli je v pohodě, a snad už spí a nic ji nebolí. Tak snad..? A na sto procent vím, že za ní zítra půjdu, a zeptám se jí, jak jí je .. a snad se mi uleví.
**
a stejně tak vím, že půjdu uklidit do kuchyně, protože mi to otec nakázal když jel spát ke svý milence. Jaká ironie.
**
a nakonec stejně jako teď nemůžu usnout, nakonec usnu a budou se mi zdát neklidný sny.
**
ráno se vzbudím, udělám věci jako každé ráno ... úderem začátku návštěvních hodin pojedu za matkou.
**
Mám o ni strach. Což je určitě normální.
**
Tak snad, snad ji bude líp. Snad.