PROČ??!!

Dozvěděla jsem se to dnes. Teď, je to pár vteřin.. Pár vteřin? Já ani nevím, nevnímám čas. Taky to klidně mohly být minuty či hodiny, dokonce roky… Co mám dělat? Bože, co jen mám dělat? Po tváři se mi koulejí slzy, jako už tolikrát, já vím. Ale všechny ty problémy, co jsem měla až doteď mi připadají dávno bezcenné, naivní, nedůležité, dávno upadlé v zapomnění.
Teď tady stojím, přede mnou stojíš ty. Právě jsi mi řekla tu smutnou novinu. Stojím tu a dívám se ti do očí, stejných jako měla ona.. Dívám se, ale ve skutečnosti je ani nevidím, vidím jen tu propast. Tu hlubokou černou propast, která je teď najednou mezi námi. Je tady a já vím, že ji už nikdy nepřekonám. I kdybych chtěla sebevíc, zkrátka to nejde.
Proč? Proč jen jsi mi to udělala? Proč, vždyť já se přišla usmířit, konečně po těch týdnech neshod a slov, které bolely nás obě.. Chtěla jsem se ti omluvit, chtěla, ne po těch smskách nebo po těch emailech, na které se naše komunikace poslední dobou omezila. Bohužel. Všechna ta slova, ty věty, každá plná nepochopení a bolesti.. Byly plny výčitek, které jsme měly jedna k druhé.. Proč? Na čí straně byla ta chyba? Proč jsem jen něco neudělala již dřív? Proč jsem za tebou nešla dřív? Třeba bych tě mohla utěšit, zabránit.. Takhle mám pocit, že jsem tomu neštěstí jen napomohla. Udělala jsi to taky kvůli mně? To jsem tě takhle moc zklamala? Ale víš, ty mě taky, nevíš, kolik slz jsem za tu dobu vybrečela, kolikrát jsem na to myslela, na všechny ty naše hádky a pak na to usmiřování.. Vždycky bylo na chvilku dobře, ale pak jsi zase přišla s něčím jiným.. Proč?
Proč jsi vždy měla pocit, že já jsem ta lepší? Ta, co má všechno? Ta, co má slávu a obdiv? Ta co má všechno, na co si jen vzpomene.. Proč jsi vždy měla pocit, že ty jsi jen někde v pozadí mého života? Že žiješ v mém stínu? Vždyť takhle to nikdy nebylo! Kolikrát jsem se ti to snažila vysvětlit.. Nesčetněkrát, jenže ty jsi to nechtěla pochopit.. Nikdy. Nikdy jsi to nepochopila zcela, nechtěla jsi..?.. Nevím, ale všechna má snaha byla vždy marná, nevím proč.
Proč jsi mi to udělala? Stále si tvrdila, že mám víc kamarádů než tebe, cítila jsi se odstrčená, ale jaký si měla důvod? Vždyť ty jsi ta moje nejlepší kamarádka, říkala jsem ti to.. Stále, zas a znova. Nikomu jinému jsem nikdy víc nedůvěřovala než tobě, říkala jsem ti všechno a ty mě taky, ty ani nevíš, co pro mě tvá důvěra znamenala. Věděla jsem vždycky, že ty lidem nevěříš a to zjištění, že mi věříš.. To bylo tak krásné. Mít někoho, kdo mi věří, kdo dává na mé rady, pro koho je důležitý můj názor, tohle se mi nikdy nestalo a já se tehdy rozhodla, že tvoji důvěru nikdy nezklamu, víš.. A snažila jsem se, opravdu, jako dosud snad pro nic, nikdy jsem nic nevyzradila, vždy jsem ti upřímně pomáhala a tys mi to oplácela stejným způsobem.. Tak moc to pro mě znamenalo, proč jen jsem to nedávala více najevo? Je snad právě tohle ta chyba? Je to možné, neuvědomila jsem si.. Myslela jsem si, že to vidíš.. Jenže ne, neustále jsi hledala chyby a poté jsi z nich obviňovala mě, ale i sebe.. Vždy to pro tebe bylo tak, že ty jsi ta nejhorší, že jsi nic.. Ne,ne, ne!! To jsi nikdy nebyla, pro mě jsi vždy byla ta nejlepší osůbka na světě, ta nejlepší kamarádka, ta, která předčila všechny ostatní.. Jsi.. Budeš dál..
Ale problém nebyl v tobě, nechci, aby to vypadalo tak, že jen ty jsi byla tak nedůvěřivá.. Ne, to já.. Kdybych dělala všechno dobře, neměla by jsi důvod mě obviňovat, jenže já nevím.. Nevím, co jsem dělala špatně, čím jsem se vlastně provinila.. Snad tím, že jsem občas prohodila pár slov i s někým jiným než s tebou? Ale to přece nic neznamená, proč jen jsi to nedokázala brát takhle? A proč už teď píšu jen v tom pitomým minulým čase? To už jsem si na tu myšlenku tak zvykla? Třeba jsem to nějak podvědomě i čekala, věděla, že se to stane.. Ale ne! Nemohla jsem to přeci vědět, snažím se do mého zmateného myšlení vnést aspoň trochu zdravého rozumu. Snažím se, ale výsledek stále nepřichází.
Musím jít pryč. Pryč od vašeho domu, pryč od jeho okolí, pryč.. Od všech těch vzpomínek, tolik jsme toho tady zažily, stále tě tu vidím.. Slyším tvůj hlas.. To nejde.. Nemůžu.. Musím odejít, obracím se a beze slova odcházím, utíkám, běžím, stále rychleji.. Ani nevím kam mířím, jen chci pryč od toho místa, kde jsi žila, od toho místa, kde tě potkalo tolik těch trápení, kde jsi toho musela tolik vyslechnout.. Měla jsi to těžké.. Já vím..
Chci daleko, utéct od svých myšlenek, nedaří se mi to.. Proč ne? Proč, nedá se to vydržet.. Dál utíkám, necítím únavu.. Proč, proč, proč?? Stále se mi hlavou honí jen myšlenky na tebe, nemůžu si pomoci, nikdo mi nemůže pomoci, má bolest je moc veliká, nekonečná.. Nechala jsi mě tu.. Co by si říkala, kdybys teď byla na mém místě ty?.. Dovedu si to představit.. Ale ne, nechci..
Stále pláču a mám pocit, že nejspíš nikdy nepřestanu.. Nikdy nezapomenu.. Nejde to, na to máme toho tolik společného, zážitků, vzpomínek.. Chci vzpomínat jen na to hezké, na to krásné, nenechám, aby tvoji památku nějak pošpinily mé špatné vzpomínky, to nechci.. Chci jen jedno, chci tě obejmout, omluvit se ti, chci vrátit čas, přijít dřív.. Proč to nejde? … Proč??…