Život nešťastného muže aneb poslední chvilky před smrtí

Ústí černé hlavně mi mířilo do obličeje a ten hypnotizující pohled mě uspával. Kohoutek zaskřípal, a přestože mám jen jednu jedinou kulku, tak nemohu minout. Zaostřil jsem na mou legálně drženou pistoli, ale skrz neprostupnou temnotu v hlavni se nedala kulka zahlédnout. Palec pravé ruky se mi usadil na spoušti a můj mozek vyslal do ruky ten nejrychlejší signál co znám a palec poslušně stiskl.
Bylo zrovna jasné sobotní odpoledne a uvolněná atmosféra mi dělala dobře. Dobrá káva, krásně sladká, přesně jak to mám rád a vydání dnešních novin na klíně. Prostě pohoda. Venku jsem slyšel radostné výskání mé osmileté dcery a žena v kuchyni připravovala oběd. Zabrán do novin jsem nezaslechl skřípání vchodových dveří. Ze čtení článku o zvýšené radioaktivitě kolem Temelínu mě vyrušil jen tupý úder něčeho těžkého v kuchyni. Když jsem tam doběhl, první co jsem zahlédl byl muž v kožené bundě s kuklou. V ruce držel pistoli s tlumičem. Až když utekl dveřmi do jasného slunce na zahradě, tak jsem na zemi zahlédl tělo mé manželky. Zrak se mi rozmazal a hořké slzy mi stékali do pusy, když jsem v kleče objímal její tělo. Měl jsem splatit dluhy.....měl.
Jasně jsem vyděl, jak se ze zbraně zablýsklo a žhavý střelný prach spolu s výstřelem mi ožehl tvář. Jako ve zpomaleném filmu jsem vyděl, jak kulka vylétává z ústí a míří mi do tváře.
Kapky deště mi pleskali o tvář a mísily se spolu se slzami do malých potůčků. Kněz pronesl pár slov a čtveřice mužů začala spouštět rakev do hrobu. Dcera stála vedle mě a přes její vzlykání jsem neslyšel z knězova proslovu ani jednu větu, ale to mi vůbec nevadilo, nikdo nemohl moji ženu znát tak jako já. Když jsme jeli domů zahleděl jsem se na Lucinku. Seděla na zadní sedačce a zarudlé oči upírala na kolena, která si objímala rukama. Neměl jsem ani sílu ji říct, aby se připoutala. V šeru bouře jsem jel po dálnici a u Prahy sjel na hlavní. Semafor u křižovatky upíral svou rudou záři do šera a z mého zasněného pohledu mě probudilo až troubení nervózních řidičů spěchajících domů z práce.
Kulka se centimetr po centimetru blížila k mému oku a mohl jsem jasně vidět jak se na ní leskne světlo z mé lampičky u postele. Ještě mě tak napadlo, jak bude dlouho trvat, než se dá ložnice znovu do pořádku po tom, co to tu zasviním.
Seděl jsem u svého počítače v práci a zrovna jsem kontroloval nějaké dokumenty ohledně prodeje firmy na výrobu školních pomůcek, když mi zadrnčel telefon. ,,Dobrý den, tady městská policie Praha, mluvím s panem Stlánským?'' Policie? Proč mi volají? Snad nejde o dceru! Srdce mi začalo tlouct o žebra a můj dech se zrychlil jako po dvoukilometrovém běhu. ,,Ano to jsem já, co se děje? Jde o mojí dceru? Stalo se jí něco?'' V myšlenkám se mi vrátila vzpomínka na mou mrtvou ženu ležící na zemi a na dluhy, které jsem dodnes nesplatil. Nějak jsem počítal s tím, že moje žena má větší cenu, než 300 000. Ty bestie to asi viděli jinak. ,, Mohl byste ihned přijet pane Stlánksý? Je to velice důležité.'' ,, Ano už jedu'' odpověděl jsem a ani jsem nikomu nic neohlašoval, prostě jsem sebral klíčky ze stolu a vyrazil z garáže s doprovodem akčního prokluzování gum po asfaltu. Tmavé pruhy a spousta kouře je jediné co po mě v garáži zbylo. Když jsem dorazil na stanici, tak mě strážník odvezl do nemocnice a pořád mi nechtěl vysvětlit o co jde. Když jsem svou dcerku zahlédl na JIPce v obležení všemožných resuscitačních přístrojů a sestřiček, tak se mi udělalo špatně, jako nikdy v životě. ,, Co se jí stalo?'' vyhrkl jsem ze sebe na doktora a chytl ho za plášť. ,,Uklidněte se pane Stlánský, my opravdu nevíme, nalezli ji na silnici, asi jí něco srazilo, má propíchlé obě plíce, zlomená čtyři žebra a selhávají jí ledviny. Je mi to líto, ale má minimální šanci na přežití.'' Pustil jsem doktora a svezl se na kolena. Slzy mi tentokrát netekli, necítil jsem smutek, cítil jsem nenávist, nenávist k sobě, protože jsem byl otec rodiny a měl jsem jí chránit a to jsem nedokázal, jak je ten svět nefér, proč zemřela moje žena a nyní mi umírá i dcera, ony nic neudělali, měl jsem zemřít sám.
Kulka dokončila svou cestu a pistole dopadla na zem. S hlasitým úderem se svezlo i mé tělo a před očima najednou byla tma. Taková krásná a uklidňující tma, v ní mě nic netrápilo a všechno bylo najednou v nejlepším pořádku. Zahlédl jsem svou ženu, jak mi jdou s dcerou naproti. Lucinka poskakovala a přitom pokřikovala ,,Tatínek je tady mami hele, ahoj tatííí''
Pohřeb mé dcery byl ještě horší, když jsem jel domů, stavil jsem se v jednom z těch zapadlých krámků se zbraněmi. Koupil jsem tu nejdražší, peníze už stejně nebudu potřebovat, ale kulku jsem koupil jen jednu. Ta bohatě stačí. Zbrojní pas mám od doby co mi zabili manželku, takže to proběhlo hladce. Jasně si pamatuju cestu domů, loučil jsem se se vším co jsem potkal. S obchody, kam jsem s dcerkou chodil nakupovat každý pátek. Loučil jsem se i s nejrůznějšími chlapci i děvčaty a to, že si ťukali na čelo mě vůbec nevadilo. Když jsem dorazil k našemu domu, tak jsem jako vždy zaparkoval auto v garáži, vystoupal jsem po schodech, pověsil klíčky na věšák a šel se do ložnice převléct z pracovního oděvu. Když jsem byl převlečený, tak jsem vzal pistoli z nočního stolku a sedl si na postel. Ústí černé hlavně mi mířilo do obličeje a ten hypnotizující pohled mě uspával...