Ztracená..?

Miláčku, proč jsi to udělal? Proč jsi mě nevaroval? Přišlo to tak rychle.. Najednou jsi byl pryč.. Co tu mám dělat tak sama? Jsem ztracená..
Kvůli mně ses vzdal všeho.Říkal jsi,že ti to nevadí, ale občas jsem tě přistihla, jak se zasněně díváš do nebe. Záviděl jsi křídla ptákům, věděla jsem to. Ale když jsi se potom podíval na mě, nepřemohla jsem v sobě sobce a byla jsem na sebe pyšná, že jsi tu zůstal se mnou a nevrátil se k nim. Nikdy ti nepřestanu děkovat, že jsi mě zachránil. Když jsi mě potkal, nebyla jsem nic. Pouhá troska na okraji společnosti. Ale tvoje víra, že se dokážu vrátit zpět, mi vlila naději zpět do žil. A když jsi mi řekl, kdo jsi, nebyla jsem překvapená, tušila jsem to. Měl jsi tehdy slzy v očích, nechápala jsem proč. Potom jsi mi řekl, že musíš odejít. Andělé přeci nemohou žít s lidmi, ztratili by křídla.. Ale vrátil ses! Měl jsi tu se mnou zůstat..Ale ty jsi jednou večer odešel.. Neměla jsem strach, věděla jsem, že i když nemáš křídla, pomáháš dál. Lidem jako jsem byla já. Obdivovala jsem tě za to. Ale tehdy ses nevrátil. Věděla jsem že se ti něco stalo, tak jsem si oblékla kabát a šla jsem za tebou. Věděla jsem že tě najdu, naše láska byla moc silná na to, aby nás něco rozdělilo. Ležel jsi na zemi, zděsila jsem se, co se ti stalo?! Sníh okolo tebe byl rudý, měl jsi zavřené oči. Tvůj obličej byl zkřivený bolestí, ale dýchal jsi. Musela jsem tě dostat domů! Lidské tělo je tak těžké.. Říkal jsi mi, ať tě tam nechám, že si pro tebe stejně přijdou. To bych nemohla nikdy udělat. Došli jsme domů, položila jsem tě do postele a zabalila tě do deky. Nevěděla jsem co dělat..
Už jsou to dva dny a ty stále ležíš v horečkách a krvácíš.. Jaktože se ti tvé rány nezhojily hned,jako obvykle? V tom se mi v mysli vybavil obraz.. Seděli jsme spolu, znali jsme jen chvilku, chtěl jsi mě uklidnit a tak jsi mi vyprávěl. Pohádku o dobru a zlu.. Zlo si tě teď našlo..Musím něco udělat! Lásko, ty nedýcháš? Ne!! Vrať se prosím!! Nemůžeš odejít!! Už vím.. Ještě vydrž, prosím!
Šla jsem tam, kde mi tě zranili. Musí sem přijít..Hodiny čekání se mi vyplatily, jsem si jistá. Cítím chvění, běhá mi mráz po zádech. Jindy bych se otočila a utekla, ale jsem tu kvůli tobě, musím to dokázat. Vstávám. "Vezměte si mě a jeho nechte žít!! Vraťte mu křídla!! Moje krev vám nestačí?" Slyším šepot. Všude. Vzrušený a nedočkavý. Najednou začínám cítit bolest. Usmívám se..Vím že mi vyhověli.Zachráním svého anděla tak, jak předtím zachránil on mě.Probouzíš se, viď? Prosím neměj mi to za zlé..Miluji tě a navždy budu..Po tváři jí stéká slza. Štěstí, že zachránila život. Smutku, že už ho nikdy neuvidí. Na nebi uviděla padat hvězdu. To se on vrátil do nebe..