Co přinese vítr

Bíločervený autobus přijel na zastávku o pět minut později. Otevřel svoje obdélníkové dveře a štíhlá prokřehlá dívka směla vstoupit dovnitř. Usedla na kožené sedadlo, co nejdál ode dveří. Venku mrzlo. Chladný vítr vyfoukal do písku obrazce ve tvaru sněhových vloček. Blíží se zima.
Na svá chládná kolena skrytá pod sukní dívka položila knihu. Otevřela ji na straně 1. Však ano. Právě začala číst. Byla velice zvědavé na ten příběh, který ukrývají nažloutlé stránky. Horlivě se dala do čtení. Po pár řádcích zjišťuje, že obsah vůbec nevnímá. Zaklapla tmavé desky a odvrátila svoji tvář doleva k oknu.
Na pusté krajině poletovalo pár suchých podzimních lístků. Zavál je sem vítr. Ten chladný tmavý vítr, co vyfoukal do písku obrázky ve tvaru sněhových vloček. Dívce bylo smutno. Nemá ráda tyto sychravé dny. Nejraději by zavřela oči a představila si nějaké žhavé tropické místo. Ohnivé barvy a pestré ovoce. Bujarý smích a letní hudba. Křišťálová voda a tyrkysové nebe. Nebo naopak? Tyrkysová voda a křišťálová nebe. Asi ano, křišťálové nebe.
Z voňavého snění dívku vyruší náraz. Tak prudký, že dívka neudrží svoji knihu a ta letí přes celé vozidlo. Hřbetem narazí do protější skleněné tabule. Křišťálové sklo se rozsypalo na desítky kousíčků.
Dívka je jako vytržena ze sna. Rychle se rozhlíží kolem. Ostatní spolucestující jen tupě zírají na rozbité okno. Řidič za volantem si sám pro sebe kleje a pak opět sešlápne plyn.
Tehdy si dívka uvědomuje, co se stalo.
Z voňavého snění ji vyrušil náraz. Tak prudký, že neudržela svoji knihu a ta letěla přes celé vozidlo. Hřbetem narazila do protější skleněné tabule. Křišťálové sklo se rozsypalo na desítky kousíčků.
Z křišťálového nebe se snesly desítky sněhových vloček.
Dívka vstávala sebrala knihu. Znovu usedla na kožené sedadlo a rozevřela žlutavé listy. Přece jenom se raději pustí do čtení. Je to bezpečnější, pousměje se sama sobě.
V tom momentě začalo opravdu sněžit a z šedého nebe s nádechem křišťálu se snášely opravdické sněhové vločky.