Nevydařený večer

Ještě silněji stisknu ruku Martinovi, div, že se mu nezastaví krevní oběh. Ten si mě k sobě ještě více přitiskne, ale pořád zůstává napjatý, jako struna a je ve střehu.
Sedíme v naší oblíbené hospůdce a až do teďka jsme si začínajícího večera užívali, jenže se zase všechno pokazilo.
Abych Vám to aspoň trošku vysvětlila, tak nás „navštívil“ můj bývalý a za zadkem má jako vždy horu svých kumpánů. Mám takový pocit, že tohle dělá schválně a pozoruje mě na každém kroku. Tohle není poprvé, kdy nás jakoby náhodou potkal.
Minule jsme tomu ještě nedávali moc velký význam, nebo jsme možná o tom nechtěli jenom mluvit…Jenže dneska jde vidět, že mají už něco v krvi a nedívá se na nás zrovna přátelsky. I když, přátelsky se na mě nedíval od doby, kdy jsme se rozešli, konkrétně já s ním, a to kvůli Martinovi. Z toho vyplývá, že nás nemá zrovna v lásce, což dává okatě najevo…
Jenže dneska tuším, že to nezůstane jenom u nenávistných pohledů…Zatím děláme, jako že se nic neděje, ale jsme všichni nějak nervózní a zábava začíná uvadat, jako kytka bez vody.
A to se měl dnešek tak skvěle vydařit. Přátelé, které jsme dlouho neviděli, láhev vína na stole a sranda, která teď vázne…
Kluci u stolu jsou pořád ve střehu a hodlají se bránit, kdyby tohle bylo za potřebí, i když doufám, že ne. Ale vím, že Pavel, tak se můj bývalý jmenuje, rád všechno řeší pěstmi a je v tom opravdu dobrý, jak jsem se o tom už dávno přesvědčila. Tím, že má peníze a tatíček má značný vliv ve městě, si myslí, že je pánem a každý mu skočí k nohám. Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych se takhle chovala dřív, když jsem s ním byla, ale já jsem prostě taková, že si nenechám nic líbit a všechno si chci hned vysvětlovat. Proto jsem měla párkrát zlomenou ruku nebo modřinu na tváři. Tohle jsem samozřejmě nemohla nikomu říct, a obzvlášť ne Martinovi, protože ten by byl schopen si to jít s Pavlem hned vyříkat…a nezůstalo by to u mluvení že.
Teď tady sedím se strachem v očích přitisknutá k Martinovi a snažím se, aby řeč nevázla, což se mi moc dobře nedaří a všichni, až na malé okamžiky mlčí.
Doléhají k nám jenom smích a sem tam nějaké to slovo, co vypustí Pavel u baru, z čehož jsme napjatí ještě víc a nevíme co s rukama, nohama a hlavně co s pohledem…
„Nepůjdeme raději?“ už to nevydržím a prolomím ticho, za což jsem odměněna vděčnými pohledy ostatních. Zabalíme všechno, co máme na stole a jdeme…
„Ale copak? Hrdličky už se nemůžou dočkat postele?“ slyším Pavlův hlas za sebou. Zježí se mi všechny chlupy na těle a nohy mi jaksi zkamení. Martin vedle mě ztuhne a hodlá se otočit…
„Zlato, nech ho být, snaží se tě jenom vyprovokovat. Prosím.“ Chytím ho za ruku a táhnu ho ven, jenže Pavel si prostě nedá pokoj.
„Je v poseli dobrá co? Taky ji musíš někdy zkrotit, aby tě poslouchala? Vždycky byla poslušná, když ji sem tam nějaká přistála.“ Prohlásí Pavel a je odměněn smíchem té své bandy. Jenže Martinovi tohle nijak směšné nepřipadalo, a proto se mi vyškubne a už si to hrne k baru…
„Martine..“ řeknu slaboučkým hlasem, který nemůže slyšet a já už se jen dívám na chaos, co nastal.
Martin vytáhl Pavla za límec ze židle a dal mu jednu pěstí, která Pavlovi přistála na tváři a ten ztrácí rovnováho a padá k zemi. V tom okamžiku se na Martina nahrnou Pavlovi věrní a Martin nestačí uhýbat a tak sbírá jednu pěst za druhou. Svalí se k zemi pod tíhou ran a sbírá další, které jsou mířené na břicho a žebra. To už nevydržím a se zlobou v krvi se k němu rozběhnu a snažím se ho sama zachránit, což se mi moc nevede, ale nepřestávám až do té doby než mě strhne k sobě Pavel, pevně mi sevře ruce a nohy a přinutí mě dívat se na to, jak Martin bezvládně leží na zemi. Ale to jim nebrání v tom, aby mu přestali ubližovat. Svíjím se v Pavlových rukou a chci se mu vytrhnou, ale má tak pevné sevření, že to prostě nejde. Kamarádi už Martinovi nemůžou pomoct, přestože se k němu chtějí dostat ze všech sil, ale je jim v tom zabráněno pěstmi a kopanci a tím vším, na co jsem přinucena se dívat.
„Popros! Musíš poprosit, pěkně nahlas tady přede všemi, slyšíš?“ zašeptá mi Pavel do ucha a mě se zase rozklepu kolena.
„Prosím, ať toho už nechají.“ Zašeptám.
„Nahlas, slyšíš? Pěkně tady, aby tě všichni slyšeli!“ smýkne se mnou na zem, takže pod ním klečím na kolenou. V tom okamžiku všechno ztichne a všichni čekají, co udělám. Ti, co ubližovali Martinovi mají pěsti napřažené, čímž mi chtějí dát najevo, že budou pokračovat, tam, kde přestali, jestliže pořádně nepoprosím.
„Prosím.“ Řeknu, co nejhlasitěji, ale to už mi slzy stékají po tvářích a já si to mířím k Martinovi, který leží na zemi, jakoby bez života.
Pavlovi to zřejmě přijde strašně k smíchu, takže se rozesměje na celé kolo a míří k východu.
„Jdeme!“ zavelí a všichni mu jsou v patách.
To já si přitáhnu Martinovu hlavu na svůj klín a další příval slz mi rozmaže zrak, takže mu nevidím pořádně obličej, ale v okamžiku, kdy ho jenom na malý okamžik zahlédnu, doufám, že se mi to všechno jenom zdálo. Martinův obličej pokrývá vrstva krve, jedno oko má tak napuchlé, že mu není ani vidět a modřiny má na celé tváři. Začnu vzlykat ještě více, ale v tom momentě mě od něho odtrhnou…ale já chci být teď s ním, chci, aby mu bylo zase dobře, už ho nechci nikdy opustit.

Sanitka, která ho odváží do nemocnice, jede jako blesk, aby tam byla co nejdřív, jenom já sedím na patníku před hospodou, protože se nemám, jak dostat do nemocnice a nezbývá mi nic jiného, než jen brečet a doufat, že všechno bude zase v pořádku.