Dominika

Milá Dominiko,
tento deník přenechávám Tobě. Čti a možná pochopíš. Nečekám, že mi odpustíš, ale jednou, až se zase sejdem, nebudeš pořád plná hněvu a zloby jako teď.

T.

Pár větiček, napsaných rychlým tempem si rusovlasá dívka pročítala stále dokola. Znala text zpaměti, takže jí ani nevadilo, že některá slova nešla přečíst, protože její /nebo otcovy?/ slzy rozpily inkoust.
Její táta moc dobře věděl, jak své dceři ublíží a jak se Dominika bude cítit. Bude navztekaná a nešťastná. Někdy je však nutné přestat myslet na druhé - ať už jsou pro nás jakkoliv důležití- a konat podle sebe. To byla útěcha muže, který opustil svojí dceru.

Dominika však nechápala, jak jí mohl vlastní táta opustit. Byla přesvědčená, že kdyby s ní zůstal, dokázali by společně vyřešit všechny problémy.
Když však dívka vychladla, nebyla si tím úplně jistá. Pročítala si otcův deník a pomalu zjišťovala, co všechno prožíval, co před všemi skrýval. Proč to nikomu neřekl?! V deníku se nacházely zápisky staré i několik let. Byl plný básní, některé stránky byly jen černé, polité inkoustem. Ale u každého zoufalého výkřiku, který ten sešit obsahoval bylo datum.

Matka Dominiky se s odchodem manžela srovnala až moc dobře. Spíš jakoby se jí ulevilo. Znovu se vdala a Dominice tak přibyli tři nevlastní sourozenci.
Dominika se hrozně uzavřela do sebe, přestala sportovat, chodit do zájmových kroužků. Prostě se vzdala všeho, co jí nějak přinášelo radost. Neustále se utápěla v lítosti a nebyla schopna zapomenout, jít dál. Prostě obrátit list. Nešlo to.

Rusovláska se zase trápila. Listovala deníkem a narazila na stránku, která jí do té doby zůstala ukrytá. 'Z nočního stolku jsem opět vytáhl žiletku. Dříve sloužila na holení vousů, nyní to je jediná věc, která mi přináší úlevu..'
Dominice se tajil dech. Její otec si ubližoval! Klesl tak hluboko. Bylo jí z toho na nic. Četla si ta slova sále dokola a najednou jí něco napadlo. Když mohl její táta, může i ona. Vyzkouší jaké to je. Zaklapla deník, ale ještě před tím si označila stránku s tím fascinujícím objevem a utíkala do koupelny.

Dominika už byla v sebepoškozování zběhlá. Sama zjistila, že žiletka jí přináší úlevu stejně, jako jejímu otci. Věděla, že dělá špatnou věc, děsila se sama sebe. Nemohla však se svou závislostí přestat, musela si dokazovat, že žije, že pořád dokáže cítit bolest i potom, co jí slzy došly. Točila se v začaovaném kruhu a všechno se dělo znova a znova a znova..

Běžela lesem, který se práv probouzel. Bylo krásné ráno, ale ničilo ho její zoufalý pláč. Když doběhla na své oblíbené místo byla vyčerpaná, ale stále odhodlaná. Pomalu přecházela po dřevěném houpacím mostě a když byla v nejhlubším místě -tudíž ve středu- zastavila se. Dívala se dolů, pozorovala skály, lesy a celou tu nádheru. Přímo pro ti ní byl vzdušný zámek, který malovala, když byla malá a její táta jí ho pomáhal vybarvovat. Doufala, že se dostane na podobné místo. Naposledy se rozhlédla a.. skočila. Poslední, co jsem zahlédla byly rusé vlasy vlající ve větru.

Zbyly po ní jen dva zoufalství plné deníky..