Nebreč

„Nebreč!“ …Utěšuji samu sebe. Ale marně. Nic mě nedokáže utěšit. Není nic, co by mi pomohlo najít sílu. Není nikdo, kdo by u mne stál. Není, ale byl. Byl kdysi jeden, který dokázal podržet. Dokázal rozesmát. Byli jsme spolu dva roky. Dva dlouhé roky se vydržel dívat nato, co ze mě zbylo. Dívat se na někoho, kdo si nevážil toho, co mu bylo dopřáváno.
Nechtěla jsem o něj přijít. Ale nedokázala jsem to.
Má závislost byla silnější. Snažil se být mi oporou. Denně nade mnou stál a hlídal mě. Ale marně. Neuhlídala mě vlastní matka, natož on. Vláčel mne na různá vyšetření. Snažil se dostat mne z mého světa ven…
Byl večer a my měli výročí. Událost, kterou by se mělo oslavit a připomenout si.
Pohádali jsme se! Vše se seběhlo tak rychle. Křičela jsem! Z očí mi tekly slzy velké jak bolest, kterou jsem cítila ve svém zraněném srdci. Jeho oči mne probodávali jako ostrý nůž.
Kopala jsem kolem sebe! Snažila jsem se mu ubránit. Nepřestával! Pevně mne svíral svými dlaněmi a opakoval stále dokola.
„Musíš přestat! Ničíš se!“
Nechtěla jsem ho poslouchat. Jeho hlas mi začal být odporný. Nenáviděla jsem ho zato, co říká. Nenáviděla jsem ho za pravdu, kterou měl a já si ji neuměla přiznat. Nenáviděla jsem ho!
Najednou ležel na zemi a já mohla volně vstát ze studené podlahy, na které mne držel. Já jsem se postavila a zhluboka se nadechla. Zato on ne! Už se nenadechl!
Se slzami v očích,ale přeci jen, jsem konečně mohla dojít na záchod a udělat to, co mi on celý večer odepíral a od čeho mne nemohl odtrhnout. Strčila jsem si prst do krku a….Konečně…
Přišla jsem o něj jen kvůli své touze vyzvracet ze sebe všechno, všechno co jen šlo. Jen kvůli svému přesvědčení, že jsem tlustá…