Večeře

„ Jen si nabídni, vše je tu jen pro tebe!“
„ Já, ale nevim…“
„ Řekl jsem jez!“

Ta náhlá změna v barvě hlasu mě zaskočila. Z klidného, ukolébávajícího hlasu, při kterém by usnulo i to nejzlobivější nemluvně se během vteřiny změnil v trhání polystyrenu na nejmenší částečky.
……na škrabot nerezové vidličky o porcelánový talíř.
……….(a prst sjel z křídy na tabuli, ten zatracený nehet!)

„ Jen si nabídni, vše je jen tvoje, je to tvoje práce!“

Nechápal jsem. Já jsem jen přišel na večeři na kterou jsem byl pozván. Jaká práce? Já nekrájel tu spoustu zeleniny do těch originálních a fascinujících tvarů. Ani jsem neplnil nejlahodnější salámy spoustou pomazánek. A co teprve ta obrovská hora masa, udělaná na všemožné způsoby? Ne moje práce to není.
……já jsem to prostě neudělal.
………..( a zalézám pod peřinu, proč jsem to udělal?)

„ Nemám na tebe celý den!“

Dobře, když už jsem tady tak si prostě nabídnu. Udělal to stejně jenom pro mě. Byla by drzost odmítnout.
Dolil jsem si do čiré sklenky na vysoké noze, která se třpytila jako by byla z křišťálu, trochu vody. Lehce mě zaskočilo, že nebyla vychlazená jak jsem předpokládal. Odhalil jsem první slabé místo hostitele. Nikdo není dokonalý. Ani ty
……Ani tenhle stůl.
………..( Ani já?)

První doušek se mi rozlil v ústní dutině a mě se zvedl žaludek. Nečekal jsem, že bude slaná. Svaly v krku mě prosily, abych tu vodu vyplivl, ale mohl jsem to udělat? Copak nemám žádné vychování? Třeba je to jen další specialita tohohle stolu. Polkl jsem nechutně slanou tekutinu a prosil všechno kolem mě, aby nic nepoznal. To snad ani nemohl. Celou dobu byl ke mně otočený zády a tak snad neuvidí můj křivící se úsměv s nádechem čistého vyděšení.
„ Nechutná?“
---Jak , jak to ví?---
„ Jen jsem nečekal…“
„ Jen pij, vypij až do dna. Vody je tu pro tebe spousta!“

Položil jsem sklenici na stůl a uvažoval o odchodu. Buchot mého srdce byl slyšet přes celou místnost. Rozrážel tak to hlučné ticho, které se s mistrovskou taktikou dostávalo i pod talíře. Plápolající pochodně po prochladlých stěnách házely znepokojující obrazce, roztodivných tvarů. Slaná ústa se mi cukaly…
……Chtěly se snad smát?
……………( Nebo snad vše tušily?)

Opatrně jsem si přitáhl přikrytý talíř, který mě zaujal svou velikostí. Nebyl vůbec velký jako ostatní po stole, byl maličký překrytý bílou, hedvábnou látkou. Malé kuře? Rak? Nebo snad nějaký moučník? Opět jsem prosil, prosil jsem o tu poslední možnost, která by mi snad vrátila ústa po slané sprše zpátky do původního stavu.
„ Hned přejdeš k hlavnímu chodu?“
„ No..“
„ Jak myslíš…Do toho“

Stále jsem váhal. Pokud ubrousek sundám, budu to muset alespoň ochutnat. Mám to vzdát?
….A utéct, jako před tím?
……….(„ A nechat mě tu? Ty zbabělče!“)

Ubrousek se těžce snášel k zemi.

„ Jez, no tak sakra jez!“ Ten smích uhasil i pár pochodní. Tak studený byl.
„ Panebože!“
„ Vždyť ti ho dala, je tvoje!“

Talíř s hlavním chodem dopadl na zem, přesně na hedvábný ubrousek.
Běžel jsem rychle. Nevnímal těžké kroky, které se do podlahy zarývaly jako do tekutého písku. Jen jsem běžel ven a dnes po třetí prosil. Prosil o pomoc.
A louče plápolaly dál, jen smích ustal. Zase to ticho.

Doběhl jsem ven, na čerstvý vzduch. Město se už topilo ve vlnách půlnoční tmy a nevnášelo proti ní žádný odpor.
Lavička mi poskytla vhodné útočiště. NJechtěl jsem domů, chtěl jsem být sám. Jen s tichem a tmou. Kulaté slzy padaly po obličeji a snášely se na prachovou cestičku, kde tvořily malé, hnědé hrudky. Byly tak slané…

„ To srdce ti dala ona, je jenom tvoje, ale ty jsi opět zbaběle utekl.“
Ten smích jsem cítil v zádech, ale neotočil jsem se.
Věděl jsem, že se tam vrátím.

(Čekal mě hlavní chod.)