Stařec

Carlo Bonasara rád sledoval mraky. Byl to mohutný pětasedmdesátiletý muž s řídkými našedlými vlasy. I toho druhého srpna e vybelhal na kopec nad městem. Dělal to tak každý den- už skoro patnáct let. Bylo to místo, z kterého byl nádherný výhled na celé město. Carlo zde vždy strávil alespoň hodinu. Brával si s sebou láhev piva a jen tak tam popíjel a díval se na oblohu.Takhle po ránu tam byl příjemný klid. Na kopci byla jen jedna žena se psem a dva postarší muži, které Carlo od vidění znal. Dobelhal se ke svojí oblíbené lavičce- nazpaměť znal už všechny nápisy i obrázky, které na ní byly vyryté.Svou hůl si položil na zem a otevřel si pivo. Bylo dost teplé ale jemu to nevadilo. Dole z města byl slyšet tichý šum aut.Carlo odložil svou láhev na zem. Náhle pocítil obrovskou svíravou bolest v hrudníku. Clý se roztřásl. Prudce se nadechoval a přesto se mu nedostávalo vzduchu. Pevně se držel lavičky, až mu zbělely klouby. Stařec celý zrudnul. Přál si aby ta bolest už odešla, aby to skončilo.Měl pocit, že hrudník se mu každou chvíli musí rozskočit bolestí. Snažil se křičet, ale z úst mu nevyšla ani hláska. Někde za ním bzučel čmelák. Jektaly mu zuby a on se kousl do jazyka. Ucítil, jak mu po bradě začíná stékat krev.Sklonil se a snažil se došáhnout na hůl. Kopl do láhve s pivem, ta se zapotácela a roztříštila se o chodník. Pivo začalo téct do trávy. V tom momentě se Carlovi příšerně zatočila hlava. Spadl na trávník a uvědomil si, že tohle neskončí dobře. Náhle se všude setmělo. Carlo naposledy hlasitě zalapal po dechu ... a pak už bylo jen ticho. A tak zemřel Carlo Bonasara. Dole ve městě hodiny odbíjely devátou.